III.ÚS 2362/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2362/21 ze dne 27. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Libora Havlíčka, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2021 č. j. 7 Cmo 29/2020-254, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Jana Kroba, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. V řízení o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu obchodního podílu k obchodní společnosti AUDITECH, s. r. o. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v pořadí druhým usnesením ze dne 6. 5. 2021 č. j. 7 Cmo 29/2020-254 zrušil (v pořadí druhý) rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 20. 11. 2019 č. j. 81 Cm 338/2015-230, jímž byla žaloba vedlejšího účastníka řízení (žalobce) opakovaně zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení s tím, že nařídil, aby věc projednal a rozhodl o ní jiný samosoudce městského soudu [srov. § 221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Důvodem pro zrušení věci a její přikázání k rozhodnutí jinému samosoudci bylo nerespektování závazného právního názoru vysloveného v pořadí prvním kasačním usnesení vrchního soudu ze dne 16. 5. 2019 č. j. 7 Cmo 65/2017-209, a to ohledně pasivní věcné legitimace stěžovatele (žalovaného). Městský soud na rozdíl od vrchního soudu totiž zastává názor (podle vrchního soudu ovšem v rozporu s ustálenou judikaturou), že stěžovatel pozbyl pasivní věcné legitimace, takže proti němu nelze uplatnit § 89 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), neboť již není společníkem společnosti a podíl, jehož není vlastníkem, prodávat nemůže. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve vysvětluje, proč považuje ústavní stížnost za přípustnou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2740/18 (N 90/94 SbNU 159)]. Vrchnímu soudu vytýká, že nevysvětlil (kromě odkazu na § 221 odst. 2 o. s. ř. a jinak blíže nezdůvodněného a pouze obecného tvrzení o nerespektování jeho právního názoru), proč nařídil, aby věc projednal jiný samosoudce městského soudu. Z toho důvodu považuje rozhodnutí vrchního soudu za nepřezkoumatelné a představující porušení práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces. Podle judikatury Ústavního soudu nelze obecně postup odvolacího soudu podle § 221 odst. 2 o. s. ř. aprobovat tehdy, došlo-li k němu bez řádného nebo adekvátního odůvodnění. Tuto kompetenci je nadto třeba vykládat restriktivně, neboť jde o mimořádný zásah do průběhu soudního řízení. Stěžovatel dále namítá, že bylo porušeno právo na zákonného soudce, neboť pro vydání rozhodnutí nebyly splněny zákonné a judikaturní podmínky. I zde zdůrazňuje, že jde o mimořádný krok a je třeba trvat na nutnosti restriktivního výkladu § 221 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel zastává názor podpořený judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 19. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 52/21), že pouhý odkaz na nerespektování právního názoru vyjádřeného v předchozím kasačním rozhodnutí není dostačující pro odnětí věci soudci, není-li toto odnětí řádně odůvodněno. K tomu stěžovatel podotýká, že městský soud odůvodnil, proč považoval za nutné odklonit se od názoru vrchního soudu vysloveného v rámci jeho prvního kasačního rozhodnutí. Dále se domnívá, že napadené usnesení vyvolá nedůvodné průtahy v samotném řízení, neboť bude-li věc přidělena jinému samosoudci, bude muset nastudovat rozsáhlý spisový materiál a zorientovat se v problematice oceňování podniků. I s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení by proto bylo vhodné napadené usnesení zrušit. Stěžovatel konečně polemizuje se správností závěrů vrchního soudu ohledně pasivní legitimity stěžovatele. Vrchní soud totiž opírá svůj názor o ojedinělé usnesení Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 27 Cdo 1045/2019), které je však v rozporu s jeho dosavadními relevantními závěry. III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení 4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. 5. Vrchní soud nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že by důvod, pro který byla věc přikázána jinému samosoudci, nebyl uveden. Naopak závazný právní názor, který nebyl městským soudem respektován, byl vyjádřen dostatečně jasně a srozumitelně (konkrétně body 11. - 15. napadeného usnesení vrchního soudu). 6. Městský soud ve vyjádření poukázal především na to, že ke dni 31. 12. 2021 zaniká funkce soudce ze zákona jak JUDr. Jarmile Zemánkové, která věc rozhodovala doposud, tak i JUDr. Nataši Reichlové, které věc byla přidělena opatřením předsedkyně městského soudu podle usnesení vrchního soudu, přičemž od 1. 1. 2022 bude věc přidělena novému soudci podle aktuálního rozvrhu práce. Z těchto důvodů považuje ústavní stížnost za bezpředmětnou. 7. Vedlejší účastník řízení považuje stěžovatelovu ústavní stížnost i návrh na odklad vykonatelnosti za zcela nedůvodné. Nejprve podrobně shrnuje skutkový stav, neboť podle názoru vedlejšího účastníka řízení sice skutkové okolnosti případu poskytují velice vypovídající a důležitý kontext, ale stěžovatelem byly účelově dezinterpretovány. Dále se věnuje otázce pasivní legitimace stěžovatele, včetně dopadů povahy veřejné dobrovolné dražby (zda jde o převod nebo přechod) na její posuzování. Právě otázka pasivní legitimace stěžovatele a význam veřejné dobrovolné dražby byla zásadní pro rozhodnutí a vrchní soud ve svém kasačním usnesení jasně vyslovil jím zastávaný právní názor, od něhož se následně městský soud odchýlil. V závěru vyjádření se věnuje tomu, co je pro celou věc podstatné, tedy přikázaní věci jinému samosoudci městského soudu. Podle vedlejšího účastníka řízení nenaplňuje napadené rozhodnutí žádnou z námitek uplatněných stěžovatelem. Rozhodnutí je dostatečně odůvodněno a nade všechnu pochybnost z něj vyplývá, že důvodem pro přikázání věci jinému senátu (samosoudci) bylo nerespektování závazného právního názoru vrchního soudu městským soudem. Rovněž byly splněny všechny předpoklady pro použití § 221 odst. 2 o. s. ř. Za nepřiléhavou konečně považuje i námitku porušení zásady hospodárnosti řízení, neboť ponecháním věci stávající soudkyni nerespektující závazný právní názor nadřízené instance by se spor stal fakticky neukončitelným. 8. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k replice stěžovateli, ten však na ně nereagoval. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. V obecné rovině lze samozřejmě stěžovateli přitakat, že rozhodnutí o odnětí věci konkrétnímu soudci a její přidělení někomu j