III.ÚS 2370/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2370/23 ze dne 9. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Seidla, zastoupeného JUDr. Jiřím Fílou, advokátem, sídlem Závodní 391/96C, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2023 č. j. 61 Co 147/2023, 61 Co 115/2023-154 a usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. dubna 2023 č. j. 34 C 325/2021-119 a ze dne 31. května 2023 č. j. 34 C 325/2021-142, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a 1) Statutárního města P. a 2) Pavla Kratochvíla, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na právní pomoc v řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatel (žalobce) se žalobou domáhal určení, že první vedlejší účastník řízení (první žalovaný) je vlastníkem nemovitosti (pozemku) v žalobě blíže specifikovaného (dále též "předmětný pozemek"). 3. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22. 2. 2023 č. j. 34 C 325/2021-98 žalobu na určení vlastnictví zamítl. O náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a prvním vedlejším účastníkem řízení rozhodl tak, že nikdo z nich nemá právo na jejich náhradu (výrok II). Stěžovateli dále uložil povinnost nahradit druhému vedlejšímu účastníkovi řízení (druhému žalovanému) náklady řízení ve výši 340 651,30 Kč (výrok III). 4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Okresní soud usnesením ze dne 27. 4. 2023 č. j. 34 C 325/2021-119 odvolací řízení zastavil podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu nezaplacení soudního poplatku stěžovatelem, a to v rozsahu, v němž se stěžovatel domáhal zrušení výroku I ve věci samé rozsudku okresního soudu. Okresní soud nezastavil odvolací řízení proti výrokům o náhradě nákladů řízení, neboť jejich přezkum není zpoplatněn. O náhradě nákladů odvolacího řízení okresní soud nerozhodoval, neboť jeho usnesení nebylo rozhodnutím, kterým se řízení končí [§ 151 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. 5. Okresní soud následně usnesením ze dne 31. 5. 2023 č. j. 34 C 325/2021-142 doplnil podle § 166 odst. 1 o. s. ř. v intencích pokynu Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") učiněného podle § 222 odst. 2 o. s. ř. předchozí usnesení o zastavení odvolacího řízení o výrok o náhradě nákladů řízení tak, že mezi stěžovatelem a prvním vedlejším účastníkem řízení nemá nikdo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a stěžovateli uložil povinnost nahradit druhému vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení ve výši 61 903,60 Kč. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť to byl stěžovatel, který zavinil zastavení odvolacího řízení nezaplacením soudního poplatku. 6. Proti usnesení okresního soudu o zastavení řízení a proti doplňujícímu usnesení o náhradě nákladů odvolacího řízení podal stěžovatel odvolání. Krajský soud usnesením ze dne 23. 6. 2023 č. j. 61 Co 147/2023, 61 Co 115/2023-154 potvrdil napadená usnesení okresního soudu (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto dalšího odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, který při stanovení sazby odměny za úkon právní služby aplikoval § 8 odst. 1 část věty před středníkem vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a vyšel z tarifní hodnoty 16 400 000 Kč, jako ceny předmětného pozemku, o který byl veden spor o určení vlastnického práva, čemuž podle § 7 bodu 7 advokátního tarifu odpovídala odměna ve výši 50 860 Kč za jeden úkon právní služby. Cena předmětného pozemku vyplynula z kupní smlouvy uzavřené mezi prvním a druhým vedlejším účastníkem řízení na základě nejvyšší nabídky v proběhlé veřejné soutěži, takže ji bylo možno považovat za cenu obvyklou. Krajský soud nesouhlasil s názorem stěžovatele, že se mělo vycházet z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, neboť toto ustanovení se použije pouze v případech, kdy jde o určení práv k věci penězi neocenitelné, resp. v případech, kdy cenu věci by bylo možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Poukázal i na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1332/07 (N 22/60 SbNU 239; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), podle něhož je-li předmětem řízení určení vlastnického práva k nemovitostem, jde o plnění penězi ocenitelné a nelze proto aplikovat § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (v tehdy účinném znění). Krajský soud nesouhlasil ani s námitkou stěžovatele, že i soudní poplatek nebyl vyměřen z hodnoty předmětného pozemku, nýbrž ve výši 5 000 Kč. Zdůraznil, že při stanovení odměny advokáta a soudního poplatku se vychází z jiných na sobě nezávislých právních předpisů (advokátního tarifu a zákona o soudních poplatcích) a kritéria pro určení odměny a soudního poplatku jsou zcela odlišná. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s rozhodnutími soudů obou stupňů o náhradě nákladů odvolacího řízení. Obecným soudům vytýká, že aplikovaly § 8 odst. 1 namísto podle stěžovatele správného § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 269/2016 (N 187/87 SbNU 71), v němž v rámci obiter dicti vyslovil, že by bylo vhodné, aby při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o určení práva k nemovitosti byl aplikován § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Stanovily-li obecné soudy tarifní hodnotu z kupní ceny předmětného pozemku, nepovažuje stěžovatel takové určení tarifní hodnoty za jednoznačné, neboť nemusí odrážet reálnou hodnotu nemovité věci. Navíc v řízení nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, ze kterého by bylo postaveno najisto, jaká je skutečná hodnota předmětného pozemku. Přestože bylo předmětem řízení určení vlastnického práva k nemovitosti, ve skutečnosti se primárně řešila otázka platnosti či neplatnosti veřejné soutěže. Domnívá se, že na posuzovanou věc dopadá i nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 1052/21. Rovněž namítá, že obecné soudy nevzaly v potaz složitost věci, resp. účelnost vynaložených nákladů druhého vedlejšího účastníka řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 10. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná svůj značně zdrženlivý postoj k problematice nákladů řízení [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)], který vyústil v doktrínu tzv. omezeného ústavněprávního přezkumu. Posuzování okolností důležitých pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zásadně kompetencí obecných soudů, přičemž zásah Ústavního soudu připadá do úvahy zcela výjimečně, a to v případě procesního excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušen