III.ÚS 2373/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2373/21 ze dne 30. 6. 2022 N 82/112 SbNU 232 Právo na přístup k soudu v souvislosti s podáním datovou schránkou – nepřípustnost přehnaného formalismu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Vošického, zastoupeného Mgr. Ladislavem Drhou, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, směřující proti jinému zásahu Nejvyššího soudu, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a JUDr. Evy Bogrenové, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Vyrozuměním ze dne 29. 6. 2021 č. j. 33 Cdo 1075/2020-45, jímž Nejvyšší soud odmítl jednat a rozhodnout o dovolání stěžovatele ze dne 14. 2. 2020 podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019 č. j. 11 Co 152/2019-358, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Nejvyššímu soudu se zakazuje, aby pokračoval v tomto jiném zásahu, a přikazuje se mu, aby zástupce stěžovatele případně vyzval k odstranění vad dovolání stěžovatele ze dne 14. 2. 2020 a rozhodl o něm. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá ukončení zásahu Nejvyššího soudu, který se rozhodl nepřihlížet k stěžovatelovu dovolání z důvodu údajného pochybení při doručování podání obsahujícího dovolání stěžovatele. O tomto postupu Nejvyšší soud stěžovatele vyrozuměl přípisem ze dne 29. 6. 2021. 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 25 C 38/2016 a spisu Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1075/2020 zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti. 3. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal po žalované JUDr. Evě Bogrenové zaplacení částky 154 613 Kč s příslušenstvím. Šlo o prostředky, které měla vedlejší účastnice zaplatit za právní služby obecného zmocněnce. Ten pohledávku postoupil stěžovateli. V řízení dvakrát rozhodoval nalézací a odvolací soud, stěžovatel u nich nakonec se svým nárokem neuspěl. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dne 14. 2. 2020 prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. Nejvyššímu soudu bylo doručeno v elektronické podobě prostřednictvím datové schránky právnické osoby (Ladislav Drha, advokátní kancelář, s. r. o.). Dne 15. 4. 2020 byl stěžovatel informován, že jeho věc byla v souladu s "Pravidly pro přidělování" přidělena senátu č. 28, dne 12. 5. 2020 poté stěžovateli Nejvyšší soud sdělil, že po přezkoumání obsahu dovolání došlo ke změně zákonného soudce a věc bude řešit senát č. 33. 5. Dne 29. 6. 2021 zaslal Nejvyšší soud advokátovi stěžovatele vyrozumění, ve kterém mu sdělil již výše uvedenou skutečnost, totiž že dovolání bylo podáno z datové schránky právnické osoby, přičemž podání nebylo opatřeno elektronickým podpisem podatele a neuplatní se ani fikce podpisu, neboť nejde o podání učiněné držitelem datové schránky, z níž bylo odesláno. Uvedené proto brání tomu, aby o podaném dovolání mohl Nejvyšší soud jednat a rozhodnout. Jelikož podání nebylo do tří dnů doplněno předložením jeho originálu či písemným podáním, soud k němu nepřihlíží (Nejvyšší soud k tomu odkázal na stanovisko pléna ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. Plsn 1/2015; veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nsoud.cz). Protože v daném případě procesní úprava nepočítá s vydáním rozhodnutí, Nejvyšší soud pro svůj postup použil právě formu vyrozumění. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud svým postupem porušil jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), neboť je mu odpíráno právo na projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem. 7. Stěžovatel uvádí, že v roce 2017 převzal na základě plné moci jeho právní zastoupení v řízení Mgr. Ladislav Drha, jakožto advokát vykonávající advokacii samostatně. V roce 2019 Mgr. Drha změnil způsob výkonu advokacie a pokračoval v jejím výkonu jako jediný společník a jediný jednatel společnosti Pikes Legal, s. r. o. Stěžovatel Mgr. Drhovi v souvislosti s touto změnou udělil novou plnou moc, v níž bylo zdůrazněno, že Mgr. Drha bude od dané chvíle vykonávat advokacii jakožto společník obchodní společnosti a jejím prostřednictvím bude osobně činit všechny úkony. O změně byl vyrozuměn nalézací soud, příslušná plná moc byla rovněž založena do jeho spisu. Od okamžiku této změny byla veškerá podání stěžovatele v řízení před nalézacím i odvolacím soudem činěna výhradně prostřednictvím datové schránky advokátní kanceláře Ladislav Drha, advokátní kancelář, s. r. o. (nyní Pikes Legal, s. r. o.), a to bez elektronického podpisu advokáta. Citované soudy tato podání vždy akceptovaly jako bezvadná a učiněná oprávněnou osobou. 8. Není pochyb o tom, že advokát Mgr. Drha je jediným společníkem a jednatelem dané obchodní společnosti a že dané podání osobně učinil právě on, neboť nikdo jiný v advokátní kanceláři nepůsobí, a nikdo jiný proto nemohl disponovat unikátními přístupovými údaji do datové schránky společnosti. Patrné je to rovněž z dodejky datové zprávy, odkazující na Ladislava Drhu jako oprávněnou osobu odesílatele. Podle stěžovatele proto byly bezezbytku naplněny zákonné požadavky obsažené v § 24 odst. 1 a § 42 o. s. ř. a neexistuje jediný racionální důvod, proč by podání učiněné advokátem prostřednictvím datové schránky jeho advokátní kanceláře, v níž je (jediným) společníkem, mělo být považováno za neplatné. Advokátní kancelář je v tomto případě pouhým "nástrojem" advokáta a přístup Nejvyššího soudu lze označit za přepjatý formalismus. Ustanovení § 15 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, přitom dokonce předpokládá, že advokát vykonávající advokacii jako společník v obchodní společnosti tak činí primárně jménem společnosti a na její účet. Nejvyšší soud tak de facto nutí advokáta upozadit zvolený způsob výkonu advokacie a tu vykonávat prakticky stejně jako samostatný advokát, čímž jej ve výkonu advokacie omezuje. Navíc, pokud měl soud o podání pochyby, nic mu nebránilo stěžovatele informovat o potřebě odstranit vadu podání. 9. Postup Nejvyššího soudu údajně ohrožuje principy právního státu, neboť stěžovatel měl legitimní očekávání, že jeho dovolání bude dovolacím soudem projednáno obdobně jako všechna jeho stejně doručená podání před nalézacím a odvolacím soudem. Jelikož shodně používá datovou schránku své advokátní kanceláře standardně i řada jiných advokátů, aktuální postoj Nejvyššího soudu ohrožuje celý právní systém a předvídatelnost práva v České republice. Přijetí argumentace dovolacího soudu vyvolává například otázku, jak přistupovat k učiněným podáním stěžovatele v řízení, tj. zda vůbec existují a jaký mají dopad. 10. S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Nejvyššímu soudu pokračovat v porušování stěžovatelova práva na soudní ochranu a aby mu přikázal o věci vedené pod sp. zn. 33 Cdo 1075/2020 neprodleně jednat a rozhodnout. III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení 11. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, který uvádí, že se stěžovatel mýlí, má-li za nepochybné, že dané podání učinil osobně právě advokát. Systém datových schránek totiž neumožňuje adresátu identifikovat, která osoba datovou zprávu vytvořila a úkon provedla, dozví se pouze držitele datové schránky. Účastník je v řízení zastoupen advokátem, nikoliv obchodní společností (advokátní kanceláří). Nemůže se prosadit právní názor, že platí fikce podpisu faktického tvůrce a odesílatele datové zprávy, a nikoliv držitele datové schránky. Advokát měl možnost podepsat přílohu datové zprávy (dovolání) svým zaručeným elektronickým podpisem, což ale neučinil. 12. Vedlejší účastnice JUDr. Eva Bogrenová k ústavní stížnosti pouze uvedla, že argumentaci stěžovatele považuje za účelovou a mající za cíl přehlédnutí zjevného pochybení odesílatele podání. Pochybení se proto dopustil stěžovatel, a nikoliv Nejvyšší soud, a ústavní stížnost by proto měla být zamítnuta jako nedůvodná. 13. Shora rekapitulovaná vyjádření Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice, neboť by to s ohledem na jejich obsah bylo nadbytečné. IV. Splnění podmínek řízení 14. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť dle ustálené judikatury Ústavního soudu v daném případě není nutné (respektive nelze) domáhat se právní ochrany prostřednictvím návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soud