III.ÚS 2384/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2384/23 ze dne 24. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Galiny Sažinové, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, se sídlem Praha 5, Nádražní 344/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2023 č. j. 21 Cdo 523/2023-271, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2022 č. j. 4 Co 207/2022-207 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. července 2022 sp. zn. 19 Co 1208/2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Tanzera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva dle článku 6 odst. 1, článku 8, článku 13 a článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, článku 36 odst. 1 a 2, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 41 a článku 47 Listiny základních práv EU, jakož i článku 14 a článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 12. 2021 č. j. 19 Co 1208/2021-101, jež se týkalo žaloby o vyklizení nemovitostí a v němž byla stěžovatelka v postavení žalované. 3. Napadeným usnesením ze dne 22. 7. 2022 sp. zn. 19 Co 1208/2021 krajský soud rozhodl o zastoupení stěžovatelky (žalované) tak, že nepřipustil její zastoupení zmocněncem na základě plné moci HABEAS CORPUS, spolek, se sídlem Ocelkova 643/20, Praha 9. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud zdůraznil, že dle zákonné úpravy se účastník může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí, ovšem zvolený zástupce může být pouze fyzická osoba, nejedná-li se o zastupování podle ustanovení § 26 nebo 26a o. s. ř. (§ 24 odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud současně konstatoval, že projednávaná věc není typem řízení, v němž je zastoupení účastníka právnickou osobou přípustné a žalovaná ani její zástupce nejsou v postavení osob, u nichž by toto zastoupení bylo možné. Z těchto důvodů krajský soud toto zastoupení nepřipustil. 4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 18. 10. 2022 č. j. 4 Co 207/2022-207 ve shora uvedené věci o vyklizení nemovitostí, o žalobě na obnovu řízení a o žalobě pro zmatečnost tak, že potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud se zcela ztotožnil s důvody, které soud prvního stupně vedly k vydání napadeného usnesení, toto usnesení označil za věcně správné, a proto je podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 5. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2023 č. j. 21 Cdo 523/2023-271 tak, že je odmítl, neboť dovodil, že není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší soud porušil její základní práva tím, že v napadeném usnesení vyložil ústavně nekonformním způsobem dovolací důvod z bodu 8 jejího dovolání, který se týkal nesprávného posouzení otázky zastupování stěžovatelky právnickou osobou (spolkem HABEAS CORPUS). V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že jde o přípustný dovolací důvod dle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se Vrchní soud v Praze odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a dostal se minimálně do rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. 22 Cdo 4165/2014 a s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. 93 Co 111/2013. Uvedený dovolací důvod má podle stěžovatelky i ústavní rozměr, neboť zasahuje do základních práv stěžovatelky a svobodná volba zástupce je podřaditelná pod článek 6 odst. 1, článek 8 či článek 14 Úmluvy. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu, podle nichž je Nejvyšší soud v rámci dovolání povinen posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud na výslovnou námitku ohledně přípustnosti dovolání nereagoval a dostal se tak do rozporu s judikaturou Ústavního soudu. 7. Stěžovatelka dále namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal dostatečně ani s dovolacím důvodem z bodu 9 až 13 jejího dovolání, kde uvádí, že soudy prvního a druhého stupně opomněly provést navrhované důkazy, které podle stěžovatelky odůvodňují a opravňují zastoupení spolkem HABEAS CORPUS v předmětné věci podle § 26 odst. 3 o. s. ř. Tím, že soudy tyto důkazy neprovedly, došlo podle stěžovatelky k nesprávnému zjištění skutkového stavu a vyvození nesprávných právních závěrů, na kterých byla založena jejich rozhodnutí. I tato námitka má podle stěžovatelky ústavní rozměr. 8. Soudy všech stupňů podle stěžovatelky pochybily, neboť rozhodovaly v neveřejném zasedání, čímž zmařily veřejnou prezentaci věci, veřejné projednání důkazů a účast veřejnosti na řízení. Stěžovatelka je toho názoru, že tak došlo k manipulaci s důkazy, jejich zkreslování a k porušení jejích základních práv. Obecné soudy podle stěžovatelky porušily zásadu kontradiktornosti řízení mimo jiné i tím, že její podání (dovolání, podání vrchnímu soudu ze dne 22. 8. 2022) nezaslaly protistraně k vyjádření. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 10. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. 11. Ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění [například nález ze dne 25. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)]. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl [srov. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] 12. Uvedená východiska se uplatní i ve vztahu k dovolání podle občanského soudního řádu. Z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (zřejmě by obstála i právní úprava, která by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec), pakliže je však právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [nález ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. 13. Podle ustano