III.ÚS 2389/25 – Ústavní soud

III.ÚS 2389/25 ze dne 18. 12. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele F. D., zastoupeného Mgr. Kamilou Dusíkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 53/42, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2025 č. j. 77 Co 46/2025-927 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. listopadu 2024 č. j. P 169/2022-757, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a R. Š. a nezletilé M. Š., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl rozsudky Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") z důvodu jejich namítaného rozporu s čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatelova ústavní stížnost se týká rozhodnutí vydaných v opatrovnickém řízení. Návrhy stěžovatele jakožto otce (na svěření nezletilé do střídavé péče a nahrazení souhlasu matky k pořízení cestovního dokladu nezletilé) i vedlejší účastnice jakožto matky nezletilé (na zvýšení výživného a změnu úpravy styku) byly projednány ve společném řízení. 3. Okresní soud napadeným rozsudkem zvýšil s účinností od 1. 9. 2023 výživné z původních 5 000 Kč na 8 500 Kč (zčásti k rukám matky a zčásti na oddělený účet nezletilé) a určil dlužné výživné (výrok I), stanovil stěžovateli běžný styk s nezletilou, nar. 2019, na každý lichý týden od pátku 12:00 hod. do neděle 17:15 hod., a upravil také prázdninový a narozeninový styk (výrok II). Zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilé do střídavé péče (výrok III), s ohledem na zpětvzetí návrhu zastavil řízení o neshodě rodičů o významné záležitosti dítěte (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V). V odůvodnění poukázal na to, že komunikace mezi rodiči není optimální. Navíc je mezi nimi sporné, kdo může za to, že styk stěžovatele s nezletilou byl realizován v nižším než soudem stanoveném rozsahu - stěžovatel tvrdil, že matka mu brání ve styku, zatímco matka tvrdila, že stěžovatel o častější styk než jednou měsíčně nejeví zájem. S ohledem na předchozí rozsah styku, vyjádření kolizního opatrovníka a potřeby nezletilé soud nepovažoval střídavou péči za vhodnou. Styk proto nově upravil tak, "jak se rodiče dohodli pro případ, kdy dítě nebude ve střídavé péči." Ke zvýšení výživného přistoupil s ohledem na významný nárůst příjmů stěžovatele z podnikání a zvýšení oprávněných potřeb nezletilé. 4. Krajský soud rozhodoval o odvolání stěžovatele proti výrokům I a III rozsudku okresního soudu. Napadeným rozsudkem změnil výrok I tak, že stěžovatel je povinen hradit výživné 8 500 Kč k rukám matky a určil dlužné výživné (výrok I), potvrdil výrok III (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Krajský soud poukázal mj. na to, že opatrovnické řízení musí především sledovat nejlepší zájem dítěte a zohledňovat specifika konkrétní věci. Podle judikatury Ústavního soudu je při rozhodování o úpravě výchovných poměrů nutno zohlednit 1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, 2) míru zachování identity a rodinných vazeb, 3) schopnost dané osoby zajistit vývoj a potřeby dítěte, 4) přání dítěte, zejména je-li dítě dostatečně rozumově vyspělé [např. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (N 56/112 SbNU 9)]. Podle této judikatury by mělo být svěření do střídavé péče pravidlem, zatímco jiné nastavení péče a styku spíš důkladně odůvodněnou výjimkou. S ohledem na to krajský soud konstatoval, že o naplnění kritérií sub 1) a 2) nemá pochybnosti. U kritéria sub 4) měl za to, že nezletilá navzdory svému nevysokému věku vyjádřila svá přání ohledně rozsahu styku. Jelikož však přání dítěte nemůže být bez dalšího rozhodné, podrobně zkoumal naplnění kritéria sub 3). V této souvislosti konstatoval, že stěžovatel je v obecné rovině s to zabezpečit materiální, fyzické i emocionální potřeby nezletilé. Nutnost každodenního dojíždění z místa bydliště stěžovatele do místa základní školy (kterou soud obecně považoval za vhodnou) v čase, kdy by nezletilá byla přes týden v péči stěžovatele, by pro ni byl v době očekávaného nástupu do první třídy neúměrně zatěžující. Zohlednil také specifické pracovní vytížení stěžovatele, jenž pravidelně absolvuje jednání po celé republice, což by mohlo být překážkou pro střídavou péči. Nakonec poukázal na to, že za situace, kdy minimálně v posledních měsících se nezletilá s otcem nevídala příliš často ani pravidelně, se střídavá péče aktuálně nejeví jako vhodné řešení. Co se týče výživného, soud vzal za prokázané, že příjmy stěžovatele byly nadstandardní. Stěžovatel se navíc dobrovolně zavázal hradit výživné ve srovnatelné výši na svého mladšího syna s jinou partnerkou. Soudu se proto jevilo jako spravedlivé, aby byla nezletilé zajištěna srovnatelná životní úroveň. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje, že jeho vztah s matkou nezletilé je komplikovaný, kdežto s nezletilou má krásný vztah. Ten je však neustále narušován matkou, která mu setrvale brání ve styku. To následně vedlo k tomu, že nemohl realizovat soudem stanovený styk v plném rozsahu, což mu paradoxně bylo později u soudu kladeno k tíži. Neprávem mu bylo kladeno k tíži také to, že nezletilá bydlí a navštěvuje školu v místě svého aktuálního bydliště, které je od jeho místa bydliště vzdáleno 50 km. Opět to podle stěžovatele byla matka, kdo se s nezletilou svévolně přestěhoval na jiné místo, kde bydlí pouze se svou osmdesátiletou babičkou. Vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky navíc není tak velká, aby to odůvodňovalo vyloučení střídavé péče. Soudy taktéž nesprávně vyložily stěžovatelova tvrzení stran jeho pracovního vytížení. Zdůrazňuje, že jako podnikatel si může pracovní dobu i termíny pracovních jednání upravit podle svých potřeb. Je proto plně připraven pečovat o nezletilou. Má za to, že je v nejlepším zájmu nezletilé, aby byla svěřena do střídavé péče. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je však přípustná pouze zčásti. 7. Stěžovatel napadl odvoláním pouze výroky I a III rozsudku okresního soudu, avšak ústavní stížnost podal proti rozhodnutím okresního a krajského soudu v plném rozsahu. Proti zbylým výrokům II, IV a V rozsudku okresního soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná. 8. Proti rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost přípustná v plném rozsahu. Jak však bude podrobněji objasněno dále, stěžovatel v ústavní stížnosti ve své podstatě napadá pouze výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nesvěření nezletilé do střídavé péče rodičů (výrok III rozsudku okresního soudu a potvrzující výrok II rozsudku krajského soudu). Ve vztahu k výrokům o stanovení výživného a nákladech řízení nic nenamítá. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Stěžovatel svou ústavní stížností rozporuje rozhodnutí soudů o nesvěření nezletilé do střídavé péče rodičů. 10. Podle judikatury Ústavního soudu má být nejlepší zájem dítěte předním vodítkem pro rozhodování v každém řízení vedeném o otázce péče a styku s dítětem. Obecně se přitom má za to, že jsou-li pro to splněny podmínky, je zájmem dítěte, aby bylo v péči obou rodičů [nález ze dne 8. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 1786/22, bod 18; nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), body 18 a 26]. Možnost rodičů a dětí trávit spolu čas je totiž jedním ze základních prvků rodinného života, a to i přes problémy ve vztazích mezi rodiči. Práva obou rodičů na rodinný život a na péči o dítě mají stejnou váhu a zaslouží si stejný respekt [nález ze dne 11. 9. 2025 sp. zn. III. ÚS 2068/25, bod 14]. Pro odklon od ideálu společné péče rodičů o děti musejí být dány objektivní a přesvědčivé důvody (ibid., bod 15). 11. Jak uvedl již krajský soud, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria, prostřednictvím nichž zkoumá - pochopitelně s přihlédnutím ke specifickým skutkovým okolnostem každé věci - rozhodnutí obecných soudů o péči a styku s dítětem. Patří k nim 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby, a 4) přání dítěte (nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 až 23). Ve věci stěžovatele shledaly soudy určitý problém ve t