III.ÚS 239/16

Dne 21. 1. 2016 byla Ústavnímu soudu v elektronické podobě doručena stěžovatelova stížnost, doplněná podáním doručeným dne 26. 1. 2016.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Návrh stěžovatele trpí formálními vadami. Stěžovatel především není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a k návrhu nejsou přiloženy požadované přílohy. Pokud tyto náležitosti nejsou splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad ve stanovené lhůtě.

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami, tj. především neexistencí povinného zastoupení advokátem a absencí příloh. Na tyto nedostatky byl stěžovatel opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti. Stěžovatel však volí postup, kterým opakovaně ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti.

Není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem a dalších náležitostech ústavní stížnosti dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat též další náležitosti, pak se setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jeví jako postup neefektivní a formalistický.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly stěžovateli objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se Ústavnímu soudu (jak se již opakovaně vyjádřil) setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.

Stejně jako ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3409/15 či I. ÚS 233/16 se Ústavní soud proto uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl. Jde-li o návrh na přednostní projednání věci, takový postup by byl možný pouze za předpokladu, že by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; v opačném případě tento návrh jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti (a zvláštního výroku není třeba).