Ústavní soud III.ÚS 2399/24

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva.

Stěžovatel je žalovaným v řízení vedeném před Okresním soudem ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 104/2023 o určení vlastnického práva ke konkrétním nemovitostem. Žalobu podal vedlejší účastník z důvodu tvrzené neplatnosti převodní smlouvy pro lichvu. Stěžovatel v řízení vznesl námitku podjatosti soudce JUDr. Pavla Vrchy, MBA.

Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že jmenovaný soudce není z projednávání a rozhodování věci vyloučen.

Stěžovatel tvrdí porušení práva na spravedlivý proces, práva na zákonného soudce a vlastnického práva tím, že soudce nebyl z projednávání a rozhodování jeho věci napadeným usnesením vyloučen a opakuje argumenty, které dle něj svědčí pro podjatost jmenovaného soudce.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu.

Ústavní stížnost však není přípustná a nejsou tak splněny podmínky řízení. V § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se odráží zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip sebeomezení Ústavního soudu a pravidlo minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, není-li náprava možná před jinými orgány veřejné moci.

Je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný obecný soud, nemůže Ústavní soud do jeho pravomoci zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohly učinit obecné soudy.

Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení o nevyloučení soudce z projednání a rozhodování věci se zabýval Ústavní soud ve sjednocujícím stanovisku dne 7. 2. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23. V něm uvedl, že "ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná".

Ústavní soud nyní pro úplnost opakuje (srov. body 26 - 28 citovaného stanoviska), že vydáním rozhodnutí o nepodjatosti (nevyloučení) soudce soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k podání ústavní stížnosti. Ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Výjimkou jsou ta rozhodnutí, u nich je kumulativně splněno, že 1. rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a 2. námitka porušení základních práv se omezuje jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, a nemůže být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. Jak vyložil Ústavní soud v odkazovaném stanovisku, rozhodnutí o nepodjatosti uvedené podmínky nesplňuje, a proto není možné je přímo napadat ústavní stížností.

Ústavní soud proto soudkyní zpravodajkou ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.