III.ÚS 2408/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2408/21 ze dne 29. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem, sídlem nám. Svobody 829/17, Jeseník, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. května 2021 č. j. 70 Co 1/2021-129 a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 2. září 2020 č. j. 3 C 185/2019-108, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, a Úřadu práce České republiky - Krajské pobočky v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Jeseníku (dále jen "okresní soud"). Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí je tvrzené porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 4 odst. 4 Listiny. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Vedlejší účastník se žalobou podanou u okresního soudu vůči stěžovateli a jeho bývalé manželce A. S. domáhal na základě § 19 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, zaplacení výživného pro jejich syna T., jenž byl svěřen do pěstounské péče svých prarodičů - rodičů stěžovatele. Od listopadu 2018 vyplácel vedlejší účastník pěstounům příspěvek na úhradu potřeb dítěte podle § 47f a § 47p zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Ve vyplácení dávky pokračoval i poté, co T. v lednu 2019 dosáhl zletilosti; jelikož se chlapec soustavně připravoval na budoucí povolání studiem, byl nezaopatřeným dítětem ve smyslu zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Výše příspěvku činila nejdříve 6 985 Kč měsíčně, od ledna 2019 pak byla zvýšena na 7 260 Kč měsíčně. Vedlejší účastník opíral svůj nárok o § 961 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož nárok dítěte, jež bylo svěřeno do pěstounské péče, na výživné přechází na stát, pokud dítěti náleží příspěvek na úhradu potřeb. 3. T. byl po rozvodu svých rodičů svěřen do péče stěžovatele, jemuž matka hradila výživné ve výši 1 800 Kč měsíčně. Poté, co se chlapec v září 2018 přestěhoval ke svým prarodičům, hradila matka výživné k rukám prarodičů a stěžovatel jim dle domluvy zasílal 3 000 Kč měsíčně. V úhradách stěžovatel pokračoval i poté, co okresní soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2018 č. j. 8 P 36/2012-275 (č. l. 4) rozhodl o svěření chlapce do pěstounské péče prarodičů; při té příležitosti soud uvedl, že "[p]odle § 961 odst. 1 občanského zákoníku svěření dítěte do pěstounské péče nemá vliv na trvání vyživovací povinnosti rodičů k dítěti. Soud stanoví rodičům rozsah výživného s ohledem na jejich možnosti, schopnosti a majetkové poměry a odůvodněné potřeby dítěte" (bod 11 rozsudku). 4. V průběhu řízení byl T., jenž trpí obsedantně kompulzivní poruchou, přiznán invalidní důchod druhého stupně ve výši přesahující příspěvek na úhradu potřeb dítěte, v důsledku čehož bylo vyplácení příspěvku od února 2020 ukončeno. Vedlejší účastník proto vzal žalobu částečně zpět tak, že výživné požadoval pouze za období do konce ledna 2020. 5. Matka v průběhu řízení s vedlejším účastníkem uzavřela smír, který okresní soud schválil usnesením ze dne 26. 2. 2020 č. j. 3 C 185/2019-85. 6. Stěžovatel se proti žalobě bránil tvrzením o svých nízkých příjmech a vážném zdravotním stavu, jenž mu nedovoluje plnohodnotně pracovat. Tvrdil taktéž, že svou vyživovací povinnost vůči synovi již řádně splnil, když každý měsíc hradil k rukám pěstounů výživné ve výši 3 000 Kč, jež aproboval okresní soud v rozsudku o svěření chlapce do pěstounské péče; dle svých slov stěžovatel toto výživné plnil v dobré víře, neboť nebyl informován, že synovi vznikl nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte. V této souvislosti odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1764/16 (N 207/83 SbNU 289) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Vedlejší účastník považoval stěžovatelovu obranu za účelovou a poukazoval na skutečnost, že stěžovatel vlastní několik nemovitostí, jež pronajímá, a sám pobývá v rodinném domě, kdy jen měsíční splátka hypotečního úvěru činí bezmála 30000 Kč. Okolnost, že stěžovatel hradil výživné pěstounům, podle vedlejšího účastníka nelze zohlednit, neboť podle § 961 občanského zákoníku přechází nárok na výživné na stát a stěžovateli bylo známo, že byl jeho syn svěřen do péče pěstounů a výživu hradí stát formou předmětných dávek. 7. Okresní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky, za nichž dochází k legální cesi nároku dítěte svěřeného do pěstounské péče na výživné na stát (§ 961 odst. 2 občanského zákoníku). Vyšel ze zjištění, že stěžovatel neprokázal své tvrzení o vážném zdravotním stavu, stěžovatelovy majetkové poměry jsou nadstandardní a tyto ve spojení s jeho schopnostmi, možnostmi a příjmovými poměry odůvodňují, aby okresní soud žalobě v celém rozsahu vyhověl. Proto rozhodl, že je stěžovatel povinen platit vedlejšímu účastníkovi výživné pro T. za období 26. 11. 2018 až 31. 12. 2018 ve výši 5185 Kč měsíčně, za období 1. 1. 2019 až 5. 3. 2019 ve výši 5 460 Kč měsíčně a za období 6. 3. 2019 až 31. 1. 2020 ve výši 6 060 Kč měsíčně (výrok II), přičemž je povinen uhradit takto vzniklý nedoplatek v celkové výši 83 533 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Okresní soud taktéž uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok IV) a zastavil řízení v části, v níž vedlejší účastník vzal svou žalobu zpět (výrok I). Okolnost, že stěžovatel dobrovolně platil pěstounům měsíčně 3 000 Kč na výživu chlapce, nemá podle okresního soudu vliv na jeho povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi dávky pěstounské péče, jež byly vyplaceny. V této souvislosti dodal, že by k dobrovolnému plnění přihlédl, pokud by to odůvodňovaly nepříznivé majetkové a příjmové poměry stěžovatele; jelikož jsou však jeho majetkové poměry nadstandardní, není důvod žalobě nevyhovět v celém rozsahu. Stěžovatel může vzhledem ke svým poměrům, možnostem a schopnostem i nadále přispívat synovi, jenž pobírá invalidní důchod, na jeho výživu měsíčně 3 000 Kč nebo i částku mnohem vyšší. Okresní soud nepřisvědčil ani stěžovatelovu argumentu, že o výplatě příspěvku nevěděl a výživné pěstounům hradil v dobré víře; o příspěvku se musel dozvědět nejpozději v srpnu 2019, kdy mu byla doručena žaloba. 8. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku okresního soudu odvolání, v němž především argumentoval, že svou vyživovací povinnost vůči synovi již splnil tak, že výživné hradil měsíčně k rukám pěstounů. Uložená povinnost dle něj překračuje smysl a účel právní úpravy výživného pro dítě svěřené do pěstounské péče, přičemž opět poukazoval na právní závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 1764/16. Dle stěžovatele není sporu, že materiální potřeby syna byly dostatečně saturovány, a nelze mu klást k tíži jeho legitimní snahu o syna pečovat. Stěžovatel dále obecně zpochybňoval možnost přechodu práva na výživné na stát po dosažení zletilosti dítěte. 9. Krajský soud stěžovatelově argumentaci nepřisvědčil a napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že vedlejší účastník byl oprávněn požadovat po stěžovateli a matce výživné ve výši, jež v součtu nepřesahuje výši vyplaceného příspěvku na úhradu potřeb dítěte; platby, jež tito poukazovali přímo pěstounům, neměly žádný vliv na plnění jejich vyživovací povinnosti k dítěti na účet státu. Dále uvedl, že nárok na dávku pěstounské péče je zachován i po dosažení zletilosti dítěte, nejdéle však do dovršení 26 let. V podrobnostech krajský soud odkázal na odůvodnění právních závěrů okresního soudu, jež označil za správné. III. Argumentace stěžovatele 10. Stěžovatel předně vyzdvihuje význam práva na rodinný život a zdůrazňuje, že základním předpokladem je soužití rodičů a dětí, v jehož rámci má být uskutečňována péče rodičů o děti a výchova dětí. Poukazuje na povinnost státu poskytnout takové rodinné péči specifickou ochranu, přispět k obnově narušených vztahů a podporovat ponechání či návrat dítěte do péče jeho biologických rodičů. V té souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1764/16, podle něhož je nutné vykládat právní předpisy upravující vztahy mezi rodiči a dětmi způsobem, jenž nevybočuje z rámce a účelu stanoveného čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Li