III.ÚS 2417/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2417/17 ze dne 29. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Wienera, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, sídlem Moravské nám. 690/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017 č. j. 33 Cdo 5250/2016-189, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2016 č. j. 21 Co 31/2015-144 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. října 2014 č. j. 7 C 194/2013-109, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení, a Miluše Hrbové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 10. 2014 č. j. 7 C 194/2013-109 zamítl stěžovatelovu žalobu o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice, k učinění nabídky stěžovateli (v žalobě blíže specifikovaného znění) ke koupi ideálních podílů nemovitostí, jež předtím odkoupila od osob, které původně spoluvlastnily tyto nemovitosti spolu se stěžovatelem. Dále pak rozhodl o nákladech řízení. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "rozsudek") rozsudkem ze dne 31. 5. 2016 č. j. 21 Co 31/2015-14 rozsudek okresního soudu potvrdil co do věci samé a rozhodl o nákladech řízení. 4. Podané žalobě obecné soudy nepřisvědčily s tím, že dle zjištěného skutkového stavu věci sice bylo porušeno předkupní právo stěžovatele ostatními podílovými spoluvlastníky při prodeji jejich podílů vedlejší účastnici (§ 140, § 603 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), avšak jsou zde důvody pro odepření výkonu předkupního práva žalobce pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku. 5. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu, a to dle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., když dovolací soud dospěl k závěru, že k dovolacímu přezkumu otevřená otázka není otázkou neřešenou a odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v prvé řadě vysvětluje, že původně se domluvil se svými sourozenci, někdejšími spoluvlastníky daných nemovitostí, na jejich společném prodeji za celkovou částku 1 200 000 Kč. Zájem projevila vedlejší účastnice, avšak za nižší částku 1 000 000 Kč. Se snížením ceny stěžovatel nesouhlasil, avšak ostatní spoluvlastníci se bez jeho vědomí (a v rozporu s předchozím společným ujednáním, že za méně se nemovitost prodávat nebude) s vedlejší účastnicí dohodli a své podíly na ni převedli. Vůči vedlejší účastnici, nabyvatelce nemovitosti, mu tak vzniklo právo domáhat se, aby mu věc nabídla ke koupi podle § 603 odst. 3 občanského zákoníku (viz judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4846/2009). 7. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by jeho požadavek byl v rozporu s dobrými mravy. Upozorňuje, že tento institut by měl být využíván pouze výjimečně. Poukaz soudů na to, že žalobu podal, až když se blížil konec tříleté obecné promlčecí lhůty, považuje za nepřijatelný. Jestliže zákon stanoví určitou lhůtu, pak podání žaloby před jejím uplynutím, je podáním včasným. Pokud by soud měl bez dalšího možnost v jakémkoliv případě určovat, že "po delší době" uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy, v podstatě by popřel smysl lhůt stanovených zákonem. Je zásadně narušována úroveň právní jistoty, neboť v takovém případě účastník občanskoprávního sporu neví, do kdy má svůj nárok uplatnit. Stěžovatel tvrdí, že s podáním žaloby váhal, protože preferoval mimosoudní řešení sporu, což mu stěží lze klást k tíži. 8. Dále se stěžovatel vyjadřuje k poukazu soudů na to, že nejprve podal žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a až následně žalobu o nahrazení projevu vůle, přičemž první řízení bylo přerušeno. Dle stěžovatele nutno vyjít ze svobody subjektů soukromého práva, jenž mohou svobodně disponovat předmětem řízení a různými prostředky soudní ochrany (viz judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1493/2006). Soud nadto nemůže shledávat rozpor s dobrými mravy v tom, že nejprve podal žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a až poté žalobu o nahrazení projevu vůle, když obě žaloby, ačkoliv procesně odlišné, směřovaly k naprosto shodnému cíli - stát se výlučným vlastníkem nemovitostí. 9. Nejvyšší soud se vyslovil v tom směru, že i stěžovatel chtěl svůj podíl prodat a jeho snahou je jen získat za něj vyšší cenu než sourozenci. Stěžovatel však argumentuje, že za vyšší cenu chtěl nemovitosti prodávat konzistentně od počátku a v případě jejího nedosažení měl zájem o odkup podílů spoluvlastníků. 10. Stěžovatel podotýká, že vedlejší účastnice mu neumožňuje užívat nemovitosti v míře odpovídající jeho pětinovému podílu, byť v domě sama nebydlí, nechává jej chátrat, a využívá nemovitosti pouze tak, že na pozemku chová v králíkárně cca 50 králíků. Stěžovatel tvrdí, že on by naproti tomu v domě měl zájem sám bydlet. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 13. Stěžovatelova argumentace spočívá v rozdílném hodnocení toho, zda jeho požadavek uplatňovaný podanou žalobou se příčí dobrým mravům či nikoliv. Úlohou Ústavního soudu však není přehodnocování skutkových ani právních závěrů provedených orgány k tomu oprávněnými. Pouhá skutečnost, že stěžovatel zastává jiný názor, není z pohledu ústavního přezkumu nijak podstatná. To pak zejména platí, pokud obecné soudy stěžovatelovy námitky nepominuly, nýbrž se s nimi vypořádaly a svá rozhodnutí a svůj právní názor řádně odůvodnily, jako tomu je právě i v nynější věci. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že obecné soudy předložily konkrétní argumentaci, na základě které své závěry založily. To se bezpochyby stalo. 14. Soudy prvého a druhého stupně poukázaly na skutečnost, že stěžovatel podal předmětnou žalobu na nahrazení projevu vůle až po více než 2,5 letech po uzavření kupních smluv k nemovitostem a více než rok poté, kdy žalobce podal žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Přitom i on hodlal svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech prodat a věděl o prodeji podílů svých sourozenců prakticky od provedení převodů. Na porušení předkupního práva upozornil žalovanou až dopisy z června 2012, kdy ji vyzval, aby na něj nemovitosti převedla za stejných podmínek, za kterých je nabyla. Namísto žaloby z porušení předkupního práva však u okresního soudu podal žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví; řízení bylo zahájeno dne 1. 3. 2013 a v jeho průběhu byl v červnu 2013 zpracován znalecký posudek, který nemovitosti jako celek ocenil na 750 000 Kč. Až dne 23. 12. 2013 b