III.ÚS 2424/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2424/12 ze dne 24. 1. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem v Praze 1, Národní 28, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. dubna 2012 č. j. 10 To 534/2011-654 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. října 2011 č. j. 6 T 173/2011-571, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 26. 6. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na respektování a ochranu obydlí a soukromého života garantované čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku formou pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku a 6 měsíců, a dále k peněžitému trestu ve výši 5 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Uvedeného trestného činu se stěžovatel (stručně řečeno) dopustil tím, že sestavil a na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové (dále jen "fakulta") neoprávněně nainstaloval a následně spravoval a fyzicky opravoval server, který sloužil jako úložiště neoprávněných kopií autorských děl a který umožňoval jejich neoprávněné sdílení. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, to však Krajský soud v Hradci Králové podle § 256 trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že před zahájením trestního stíhání byla na Policii České republiky (dále též jen "policie") doručena žádost Soudu první instance v Bruselu o mezinárodní právní pomoc v souladu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci v trestních záležitostech mezi členskými státy Evropské unie. Krajské ředitelství Policie České republiky Královéhradeckého kraje bylo o této žádosti zpraveno Policejním prezidiem České republiky dne 25. 8. 2010, přičemž jako místo páchání trestné činnosti byla označena fakulta a současně bylo určeno, že mezinárodní realizace případu proběhne 7. 9. 2010 za současné mezinárodní koordinace postupu ze strany Europolu. Místně a věcně příslušnému odboru policie bylo známo, že bude třeba provést úkony podle § 158 odst. 3 tr. ř. a v souladu s trestním řádem zajistit věci a osoby, o jejichž zajištění belgický soud žádal. Vzhledem k tomu, že byla označena pouze instituce, kde se měl nacházet inkriminovaný server, mohly orgány činné v trestním řízení předpokládat potřebu provedení prohlídky jiných prostor podle § 83a tr. ř., přičemž měly dostatek času na zajištění toho, aby příslušné úkony proběhly v souladu s trestním řádem a za plného šetření práv zúčastněných osob. Dne 7. 9. 2010 v budově děkanátu fakulty se prostřednictvím jejích zaměstnanců podařilo lokalizovat umístění serveru, následně orgány činné v trestním řízení provedly úkon značený jako ohledání místa činu podle § 113 tr. ř., který však byl obsahově i formálně totožný s prohlídkou jiných prostor ve smyslu § 83a tr. ř., avšak bez příkazu soudu nebo písemného souhlasu uživatele. Až do 10. 9. 2010 orgány činné v trestním řízení v prostorách fakulty vykonávaly nějakou činnost, o níž nejsou žádné záznamy, aniž by k ní bylo vydáno povolení soudu nebo souhlas oprávněných osob. Pobývaly tam tedy v rozporu se zákonem, přičemž mělo docházet ke stahování dat bez přítomnosti dalších osob. Prováděly se zde přitom úkony před zahájením trestního stíhání, ačkoliv podle žádosti mělo dojít pouze k lokalizaci serverů, jejich zabavení a výslechu osob spojovaných s těmito servery nebo IP adresami, žádné stahování dat či jiná činnost, resp. úkony žádány nebyly. Dále pak stěžovatel upozorňuje, že (spolu)odsouzený Č. S. vydal ve smyslu § 78 tr. ř. server a data, aniž by tušil, o jaká se jedná, až 10. 9. 2010, tedy po více než třech dnech od započetí úkonů v trestním řízení a poté, co bylo se serverem manipulováno bez dohledu další osoby. Z uvedených důvodů pokládá všechny důkazy, které byly opatřeny na fakultě v daném období, za nezákonné. V další části ústavní stížnosti stěžovatel porovnává ohledání místa činu a prohlídku jiných prostor a dále poukazuje na to, že při hlavním líčení namítal nezákonnost dané prohlídky, a tím i nepoužitelnost důkazů opatřených v souvislosti s ní. Soudu prvního stupně pak vytýká, že se nezabýval jeho námitkou, že úkony na půdě fakulty proběhly bez účasti jejích zaměstnanců, kteří byli odvezeni k podání vysvětlení. Upozorňuje, že tyto osoby (coby svědci) pak potvrdily, že po lokalizaci serveru nebyl nikdo přítomen v místnosti, kde se měl nacházet, a tudíž závěr uvedeného soudu o přítomnosti nezávislých osob má být diskutabilní. Pokud podle názoru tohoto soudu byly veškeré úkony prováděny se souhlasem děkana, stěžovatel poukazuje na to, že daný souhlas je sice zmíněn v protokolu o ohledání místa činu, avšak písemný souhlas orgány činné v trestním řízení k žádným úkonům nedostaly, a vytýká soudu prvního stupně, že se jeho námitkou nezabýval, odvolací soud pak dle stěžovatele pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně. Následně stěžovatel uzavírá, že se soudy námitkou opatření důkazu v rozporu s právními předpisy zabývaly okrajově, resp. že se jeho námitkou, zda takto opatřené důkazy mohly být použity v trestním řízení, nezabývaly vůbec. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Podle ustanovení čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, jakousi "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo (tzv. kvalifikovanými) vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. O jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá vady tzv. důkazního řízení, které mají spočívat v nesprávném hodnocení důkazů ze strany obecných soudu, konkrétně pak co do jejich zákonnosti, což zdůvodňuje tím, že konkrétní důkazy byly opatřeny v rozporu s trestním řádem, a tudíž nejsou "účinné", resp. nelze je v trestním řízení vůči němu použít. Zmíněnou nezákonnost vyvozuje z toho, že policejní orgán na fakultě vykonal prohlídku jiných prostor ve smyslu § 83a tr. ř., a