III.ÚS 2429/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2429/24 ze dne 15. 4. 2026 Absence aktivní legitimace k podání žaloby pro zmatečnost jako meritorní otázka, nikoliv nedostatek oprávnění podat dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky REALIS-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2024 č. j. 27 Cdo 541/2024-681, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. září 2023 č. j. 35 Co 56/2022-652 a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. prosince 2021 č. j. 9 C 281/2013-382, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a 1) Miluše Králové, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem a 2) AB Banky, a. s. v likvidaci, sídlem Pivovarská 113/1, Mladá Boleslav, jako vedlejších účastnic řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2024 č. j. 27 Cdo 541/2024-681 byla porušena základní práva stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2024 č. j. 27 Cdo 541/2024-681 se ruší. III. Ve zbývajícím rozsahu se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou napadeným usnesením zamítl žalobu pro zmatečnost podanou stěžovatelkou proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 4. 2021 č. j. 9 C 281/2013-222. Tímto rozsudkem bylo určeno, že zástavní právo smluvní ve prospěch stěžovatelky neexistuje. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí žalobu pro zmatečnost. Nesouhlasila s výmazem zástavního práva z důvodu jeho neexistence. Postup okresního soudu považovala za nezákonný, protože bylo rozhodováno o právech a povinnostech a poměrech stěžovatelky, aniž by byla účastnicí tohoto řízení. Okresní soud v usnesení o žalobě pro zmatečnost konstatoval, že stěžovatelka nebyla účastnicí řízení vedeného pod sp. zn. 9 C 281/2013, ani vedlejší účastnicí. Proto není oprávněna ani k podání žaloby pro zmatečnost proti rozsudku vydanému v tomto řízení. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesení okresního soudu potvrdil. Shodně s okresním soudem uvedl, že stěžovatelka nebyla účastnicí daného řízení, ani vedlejší účastnicí. Napadeným rozhodnutím není vázána. Stěžovatelka není osobou, které by žalobou napadeným rozsudkem byla ukládána nějaká povinnost, nebo o jejíž právech by se rozhodovalo. Žaloba pro zmatečnost tak byla podána někým, kdo k ní není oprávněn, a proto byla okresním soudem správně zamítnuta. Doplnil, že důvod pro zamítnutí žaloby pro zmatečnost, která směřovala k aplikaci § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), lze spatřovat také v její nepřípustnosti, protože nebyla podána proti pravomocnému meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, ale proti rozsudku soudu prvoinstančního. 4. Dovolání podané stěžovatelkou odmítl předseda senátu Nejvyššího soudu jako nepřípustné, neboť bylo podáno neoprávněnou osobou. V odůvodnění uvedl, že zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Krajský i okresní soud uzavřely, že stěžovatelka není k podání žaloby pro zmatečnost v této věci oprávněna. Stěžovatelka tudíž nebyla účastnicí řízení v projednávané věci, a právo podat dovolání jí nesvědčí. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu postrádá náležitosti, které jsou na soudní rozhodnutí kladeny a Nejvyšší soud rozhodl namísto tříčlenným senátem pouze jeho předsedou. Z rozhodnutí o dovolání není patrné, že by k odmítnutí dovolání došlo všemi členy senátu. Uvádí, že si je vědoma toho, že o odmítnutí dovolání, které bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn, může rozhodnout předseda senátu. Nicméně právě aktivní legitimace stěžovatelky a právo podat opravné prostředky jsou právní podstatou věci, resp. zásadní právní otázkou a hlavním právním argumentem stěžovatelky jako opomenuté účastnice původního řízení. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 281/2013 bylo rozhodováno o neexistenci zapsaného zástavního práva smluvního ve prospěch stěžovatelky a toto řízení probíhalo bez její účasti. Stěžovatelka tak byla zbavena možnosti uplatnit svá práva u soudu. Stěžovatelka o probíhajícím řízení nevěděla a nemohla tak účinně vstoupit do řízení. Proto namítala, že soudy, které rozhodovaly o žalobě pro zmatečnost, resp. o odvolání stěžovatelky proti původnímu nalézacímu rozsudku, zvolily formalistický výklad práva, když se odmítly věcně zabývat podáními stěžovatelky. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí argumenty týkající se věcné legitimace v řízení o určení neexistence zástavního práva a další skutečnosti a důkazy, které nemohla uplatnit v řízení o určení neexistence zástavního práva, protože se řízení neúčastnila. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněnou navrhovatelkou a včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). IV. Vyjádření účastníka, vedlejší účastnice a replika stěžovatelky 8. Soudce zpravodaj si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádal podstatné části spisu a vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejších účastnic. Jejich vyjádření následně zaslal stěžovatelce na vědomí a poskytl jí příležitost k replice. 9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Při rozhodování věci vycházel předseda senátu z toho, že stěžovatelka není k podání dovolání oprávněna. Proto s poukazem na § 243f odst. 2 a § 243c odst. 3 větu první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. ve věci nerozhodl senát, ale pouze jeho předseda. 10. Vedlejší účastnice 1) ve vyjádření uvedla, že stěžovatelka nebyla účastnicí řízení o určení neexistence zástavního práva smluvního ani vedlejší účastnicí. Vedlejší účastník může podat odvolání jen tehdy, jestliže do řízení vstoupil nejpozději do patnácti dnů od doručení rozhodnutí účastníku, kterého v řízení podporuje. Tento zákonný požadavek stěžovatelka nesplnila. Stěžovatelka napadá rozhodnutí soudů o žalobě pro zmatečnost a v ústavní stížnosti pouze opakuje svoje námitky jak proti původnímu řízení, tak proti řízení o žalobě pro zmatečnost. Soudy však postupovaly plně v souladu s občanským soudním řádem. Nad rámec toho argumentuje stěžovatelka pouze tím, že k přijetí dovolání pro nepřípustnost podle § 237 o. s. ř. je třeba souhlasu všech členů senátu. Nejvyšším soudem ale nebylo dovolání přezkoumáváno z hlediska jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání proto, že bylo podáno někým, kdo k němu není oprávněn. Postup Nejvyššího soudu byl tedy správný. 11. Vedlejší účastnice 2) se k ústavní stížnosti nevyjádřila. 12. Vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka znovu uvedla, že rozhodování jediným soudcem Nejvyššího soudu je přípustné pouze v typových, procesně elementárních situacích. V posuzované věci však o takový případ nešlo. Otázka subjektivní legitimace stěžovatelky představovala spornou právní otázku týkající se přístupu k soudu. Rozhodl-li Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání pouze předsedou senátu, porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce. Stěžovatelka upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1338/25. Závěr o neoprávněné osobě měl kvazimeritorní povahu, a proto o něm měl rozhodovat senát, nikoli pouze jeho předseda. Stěžovatelka se dále vyjadřuje k věcné