III.ÚS 243/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 243/12 ze dne 22. 11. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011 č. j. 35 Co 49/2010-115, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 10. 2009 č. j. 13 C 580/2008-67 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím z titulu peněžního zadostiučinění za nemateriální újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného Českou správou sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ve věci žádosti o zaplacení jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen "zákon č. 261/2001 Sb."). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2010 č. j. 35 Co 49/2010-85 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 6. 2011 č. j. 30 Cdo 2438/2010-104 napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř.). Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 tak, že žalobě do částky 35 000 Kč s příslušenstvím vyhověl. Při stanovení výsledné výše náhrady vycházel z délky řízení ČSSZ (vedeného 40 měsíců), s níž koresponduje základní částka 35 000 Kč sestávající z 15 000 Kč za první dva roky řízení a 20 000 Kč za další rok a čtyři měsíce; tuto sumu s poukazem na kritéria zakotvená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. snížil o 20 % s odůvodněním, že šlo o věc složitou, naopak zvýšil o 10 % s ohledem na aktivitu stěžovatele (odkazy na judikaturu Ústavního soudu), zvýšil o 30 % se zřetelem k "chybnému" rozhodování ČSSZ, a konečně snížil o 20 %, neboť řízení nemělo pro stěžovatele mimořádný význam. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze zatížil svůj rozsudek ústavněprávně relevantními vadami, jestliže peněžní zadostiučinění za nemateriální újmu přiznal [odkazuje na § 31a odst. 3 písm. b) a e) zákona č. 82/1998 Sb.] v redukované výši. Podle stěžovatele neměl odvolací soud aplikovat k jeho tíži kritérium složitosti řízení, neboť existenci divergentních rozhodnutí k dané problematice způsobil Nejvyšší správní soud tím, že rozsudkem ze dne 26. 10. 2005 č. j. 5 A 544/2002-57 "zamítl nárok" jiné oprávněné osoby, čímž nerespektoval nosné důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 605/03 ze dne 2. 6. 2005 (rozsudek Nejvyššího správního soudu byl posléze zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 712/05 ze dne 28. 6. 2007). Že v tomto judikatorním prostředí nelze považovat předmětné řízení za složité, dokládá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, a stěžovatel identifikuje další řízení vedená ČSSZ, v jejichž rámci byla jednorázová částka - ve srovnatelných souvislostech - bez jakýchkoli námitek přiznána. Z řečeného stěžovatel dovozuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. V další části ústavní stížnosti stěžovatel oponuje závěrům Městského soudu v Praze ohledně "významu řízení"; uvádí, že s legitimními očekáváními ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě odvíjejícími se z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 605/03 ze dne 2. 6. 2005 a rozhodovací praxe ČSSZ, v dědickém řízení dne 17. 1. 2006 přislíbil své sestře vyplacení dědického podílu navzdory tomu, že byl "ve finančních potížích", a následné trestní stíhání (iniciované jeho sestrou, které nemohl včas poskytnout peněžní plnění, k němuž se zavázal) nemělo příčinu v jeho "podvodném jednání", jak konstatoval Městský soud v Praze, nýbrž ve svévolném postupu ČSSZ. Posléze stěžovatel uvádí, že sporná jednorázová peněžní částka činila 138 658 Kč, což pro něj představuje "veliké peníze", odůvodňující "skutečně mimořádný význam řízení". Závěrem stěžovatel dovozuje, že Městský soud v Praze měl kvůli "jednoduchosti řízení" navýšit základní částku o 15 % a se zřetelem k významu řízení o 20 %, čemuž by přibližně odpovídala žalovaná částka 61 250 Kč. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Je vhodné předeslat, že ústavní stížností dotčená věc byla skončena rozhodnutím, proti němuž není z procesního postavení stěžovatele přípustné dovolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Důvody k prolomení obecných zásad přípustnosti dovolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci, kdy uplatnění dalšího opravného prostředku není považováno za efektivní; jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jejíž obsahové těžiště spočívá v tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace rozhodných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., upravujících odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména stěžovatelem dovolávanými články Listiny a Úmluvy. Při ústavněprávním hodnocení průtahů v soudním řízení vychází Ústavní soud již z dřívější vlastní rozhodovací praxe a navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"); přiměřenost doby řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu, obzvláště se zřetelem ke složitosti věci, chování stěžovatele a příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), bod 21]. Důraz je kladen zejména na p