III.ÚS 2442/19

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a k ní přiložených soudních rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2007 č. j. 26 C 197/2014-227 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala proti vedlejšímu účastníkovi určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí, dané stěžovatelce pro nadbytečnost je neplatné (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 46 343 Kč (II. výrok).

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 6. 2017 č. j. 30 Co 129/2017-258 rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil (I. výrok), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok). Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil městský soud zejména odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 1011/12 ze dne 20. 2. 2014 (N 19/72 SbNU 237), kdy podle městského soudu Ústavní soud v tomto nálezu vyslovil závěr, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, tedy na advokáta. Vedlejší účastník je státní příspěvkovou organizací přímo řízenou Ministerstvem průmyslu a obchodu a za této situace nelze podle městského soudu ve smyslu odkazované judikatury Ústavního soudu považovat náklady za právní zastoupení za náklady účelně vynaložené.

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením následně stěžovatelčino dovolání odmítl (I. výrok) a zrušil rozsudek městského soudu ve II. a III. výroku a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K nákladům řízení pak Nejvyšší soud poukázal na právo účastníka dát se v řízení zastupovat zástupcem, kterým může být především advokát. Náklady advokáta jsou náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat na úkor jiného účastníka řízení. V posuzovaném případě takové zneužití práva nelze dovodit. K závěrům Ústavního soudu akcentovaným městským soudem pak Nejvyšší soud uvedl, že tyto závěry se v posuzované věci neuplatní už jen proto, že vedlejší účastník nemá postavení státu, když judikatura Ústavního soudu dopadá právě na stát a dále na statutární města, vyšší územní samosprávné celky, na Českou televizi a na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu. Nejvyšší soud proto výroky o nákladech řízení jako nesprávné zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vázán tímto právním názorem Nejvyššího soudu změnil městský soud ústavní stížností napadeným usnesením výrok obvodního soudu o náhradě nákladů nalézacího řízení jen tak, že jejich správná výše činí 57 596 Kč, jinak tento výrok obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 12 039,50 Kč (II. výrok).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy, vyjádřila názor, že zásah do svých základních práv spatřuje především v tom, že jí byla uložena povinnost uhradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi, byť nejde o soukromý subjekt, ale o subjekt veřejného práva, který je financován mimo jiné i ze státních finančních prostředků a disponuje vlastním právním oddělením. Svůj názor podporuje řadou odkazů na judikaturní závěry Ústavního soudu a namítá, že soudy pochybily, když vedlejšímu účastníkovi, který je subjektem veřejného práva, přiznaly právo na náhradu nákladů řízení spočívající v odměně za zastupování advokátem, aniž by toto rozhodnutí řádně odůvodnil a uvedly, na základě jaké úvahy dospěly k závěru, že v daném případě existují takové specifické okolnosti, které mají za následek přiznání náhrady nákladů řízení i takovému účastníkovi, který zcela běžně právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Postupem Nejvyššího soudu byl podle stěžovatelky rovněž porušen princip předvídatelnosti soudního řízení a uplatnění závěrů judikatury Ústavního soudu, jak je provedl Nejvyšší soud, bylo pro stěžovatelku značně překvapivé.

Stěžovatelka považuje za důležité odkázat na rozsudek městského soudu ze dne 16. 8. 2018 č. j. 22 Co 60/2018-284, jímž byla zamítnuta žaloba na ochranu osobnosti vůči stěžovatelce a v němž městský soud konstatoval, že skutková tvrzení stěžovatelky o nehospodárném nakládání s majetkem v Inspektorátu ionizujícího záření, který byl součástí vedlejšího účastníka, byla pravdivá.

Z uvedených důvodů stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti shrnula, že dle jejího názoru městský soud, jakož i Nejvyšší soud, popsaným postupem v rozporu s právem na spravedlivý proces porušily její základní právo zaručené Listinou a Ústavou.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

Ke stěžovatelčinu tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že k zásahu do práva na soudní ochranu zaručeného uvedeným ustanovením dojde tehdy, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Takový závěr však ve stěžovatelčině věci ohledně merita nelze učinit. Stěžovatelka napadá i I. výrok usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání týkající se tvrzené neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, avšak její ústavní stížnost neobsahuje žádnou argumentaci brojící proti tomuto výroku.

Obsah ústavní stížnosti je zaměřen výlučně na formulaci námitek vůči výrokům Nejvyššího soudu a městského soudu ukládajících stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení úspěšnému vedlejšímu účastníkovi, který byl v řízení zastoupen advokátem, s poukazem - stručně shrnuto - na Ústavním soudem prezentovaný názor, podle něhož mají veřejnoprávní subjekty dostatečné materiální a personální vybavení k hájení svých zájmů, a není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášely na soukromý subjekt, a učiní-li tak, není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.

Ústavní soud se v minulosti opakovaně vyslovil k problematice zastoupení státu advokátem v soudním řízení z pohledu účelnosti takto vynaložených nákladů řízení. Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však učiní, není důvodu uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené [srov. nález ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), nález ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) a další]. Obdobné závěry přitom Ústavní soud vztáhl též na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi (subjekty) hospodařícími s veřejnými prostředky, jako je kupř. Česká televize [nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193) či nález ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1333/14 (N 36/76 SbNU 503)], fakultní nemocnice [nález ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473)], Pozemkový fond České republiky [nález ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1172/12 (N 165/70 SbNU 535)] nebo též Národní památkový ústav [nález ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3855/14 (N 162/78 SbNU 429) a nález ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 3202/17; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]].

Ústavní soud ve své judikatuře též konstatoval, že nelze a priori vyloučit výjimky z uvedeného pravidla neúčelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení státu či veřejných institucí i přesto, že jsou k hájení svých zájmů vybaveny příslušnými organizačními složkami. Vždy je samozřejmě třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně předmětu sporu, jeho obtížnosti, souvislosti s běžnou agendou daného účastníka, atd. Předmětem sporu může být i právní problematika přímo nesouvisející s oblastí spravovanou daným účastníkem či velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, s mezinárodním prvkem a podobně; v takových případech může být postup účastníka, který zvolí pro své zastupování specializovaného advokáta, shledán za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení řádně odůvodnit specifické okolnosti případu [např. výše odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 1172/12 nebo nález ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401)].

V této souvislosti je třeba podotknout, že náhrada nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu. Odůvodní-li soudy tyto své úvahy dostatečně, nelze jejich postup podle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný, ani za nepřiměřený. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud se dopady judikaturních závěrů Ústavního soudu zabýval a hodnotil jejich využití v posuzované věci. Konstatoval-li, že předmětem činnosti státní příspěvkové organizace, která jako národní metrologický institut České republiky svou činností vytváří základní předpoklady pro zabezpečení jednotnosti a správnosti měřidel a měření ve všech oborech vědecké, technické a hospodářské činnosti, není poskytování právních služeb, tudíž vedlejšímu účastníkovi nelze upřít právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem (str. 9 odůvodnění napadeného usnesení), jde o závěr ústavně konformní.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.