III.ÚS 246/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 246/25 ze dne 12. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti příspěvkové organizace Národní památkový ústav, sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, Praha 1 - Malá Strana, zastoupeného Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou, sídlem Leitnerova 680/7, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2024 č. j. 28 Cdo 2332/2023-2462, výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. únor 2023 č. j. 18 Co 148/2007-2316 a výrokům I a), II a), III a), V a), VI a) rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. října 2006 č. j. 5 C 147/92-1123, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1. Dipl. Ing. Jerome Colloredo-Mannsfelda, 2. Kristiny Colloredo-Mansfeldové, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, sídlem Spálená 84/5, Praha 1 - Nové Město, a 3. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy porušily čl. 4 Ústavy a jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. První vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice (dále též jen "žalobci") se v řízení před obecnými soudy domáhali na stěžovateli, a to za vedlejší účasti třetí vedlejší účastnice, vydání věcí, které jsou součástí mobiliáře zámku v Opočně a které původně patřily do majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda (nar. XXXX) a Dr. Josefa Colloredo-Mansfelda (nar. YYYY). Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") napadeným (částečným) rozsudkem uložil stěžovateli uzavřít dohodu o vydání slavnostního kočáru Landauer [výrok I a)], 38 obrazů [výrok II a)], 15 svítidel [výrok III a)], 214 kusů zbroje a výzbroje [výrok V a)] a 6 sad či kusů loveckých trofejí [výrok VI a)] do podílového spoluvlastnictví žalobců a dále uzavřít s druhou vedlejší účastnicí dohodu o vydání 4 lustrů [výrok IV a)] a 155 předmětů převážně jídelního vybavení a příborů [výrok VII a)]. 3. Okresní soud vyšel z toho, že tento majetek byl nejprve zkonfiskován nacistickým Německem, poté československým státem na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. U předmětů vydávaných výlučně druhé vedlejší účastnici dospěl k závěru, že jejich původním vlastníkem byl Dr. Josef Colloredo-Mansfeld a nárok na jejich vydání plyne z § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jde-li o majetek vydávaný do spoluvlastnictví žalobců, jehož původním vlastníkem byl Josef Colloredo-Mannsfeld, okresní soud dospěl k závěru, že stát jeho vlastnické právo uznal v roce 1947 a sporný majetek bez právního důvodu převzal až po 25. 2. 1948. 4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") tento rozsudek změnil rozsudkem ze dne 18. 10. 2007 č. j. 18 Co 148/2007-1227 tak, že žalobu žalobců zamítl. Ve vztahu k majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda krajský soud sice vyšel z toho, že konfiskační výměr byl zrušen, dospěl však k závěru, že stát znemožnil jmenovanému s majetkem umístěným na zámku Opočno nakládat již přede dnem 25. 2. 1948, a tedy mu ho ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. odňal před počátkem rozhodného období. K samostatnému nároku druhé vedlejší účastnice krajský soud uvedl, že Dr. Josef Colloredo-Mansfeld měl právo na vrácení svého majetku podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, jeho vlastnické právo však nebylo rozhodnutím příslušného orgánu obnoveno. Protože ke ztrátě vlastnictví došlo ještě před 25. 2. 1948, bylo by možné věci vydat jen podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nebylo však prokázáno, že by je Dr. Josef Colloredo-Mansfeld v době nacistické okupace pozbyl z důvodu rasové perzekuce. 5. Následné dovolání žalobců zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 2. 2009 č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318. Uvedl, že rozhodnutí okresního i krajského soudu vychází z toho, že movitý majetek nacházející se na zámku Opočno byl prohlášen za státní kulturní památku rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 č. j. 33.219/47-IX A 3 a byl odevzdán do správy a užívání Národní kulturní komise. 6. Ústavní stížnosti proti rozsudkům krajského soudu a Nejvyššího soudu byly odmítnuty usneseními ze dne 3. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1234/09 a ze dne 11. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 1211/09. 7. V návaznosti na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Colloredo Mannsfeld proti České republice ze dne 15. prosince 2016 (stížnosti č. 15275/11 a č. 76058/12) a Colloredo Mansfeldová proti České republice ze dne 11. ledna 2018 (stížnost č. 51896/12) žalobci podali návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud usneseními ze dne 3. 1. 2018 č. j. Pl. ÚS 25/17-49 a ze dne 23. 10. 2018 č. j. Pl. ÚS 25/17-76 zrušil předcházející usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavních stížností. 8. V obnoveném řízení rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 25/17 (N 131/100 SbNU 426) mimo jiné o rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 a rozsudku krajského soudu č. j. 18 Co 148/2007-1227. Věc se tak vrátila znovu ke krajskému soudu. 9. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I až III, IV b), V, VI a VII b) potvrdil (výrok I), ve výrocích IV a) a VII a) ho změnil a žalobu v uvedeném rozsahu zamítl (výrok II). K tomu uvedl, že vyšel ze skutkových a právních závěrů vyslovených v odvolacím řízení vedeném pod sp. zn. 23 Co 396/2009, konkrétně že stát vlastnické právo Josefa Colloredo-Mannsfelda v roce 1946 a 1947 uznal a neučinil žádný úkon, který by mohl podle tehdejší úpravy vést k odnětí vlastnického práva před 25. 2. 1948. 10. Rozsudek krajského soudu napadli dovoláním jak druhá vedlejší účastnice, tak stěžovatel. Nejvyšší soud napadeným usnesením však obě dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustnými. K tomu uvedl, že na otázce, zda k odnětí vlastnického práva Josefa Coloredo Mansfelda došlo podle § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nespočívá, a že z napadeného rozhodnutí sice není zřejmé, zda měl být důvodem odnětí některý z restitučních titulů podle § 6 odst. 1 či 2 cit. zákona, plyne však z něho závěr, že k tomuto odnětí nedošlo před rozhodným obdobím, a v úvahu připadalo jen použití § 6 odst. 2 cit. zákona. Rozporoval-li stěžovatel skutkové závěry odvolacího soudu, Nejvyšší soud připomněl, že dovolání nemůže být založeno na odlišných skutkových závěrech dovolatele. Pokud stěžovatel namítal, že odvolací soud převzal skutkové právní závěry z jiného řízení (vedeného pod sp. zn. 23 Co 396/2009), jednalo se o obdobu využití tzv. soudních notoriet. Stěžovatel měl možnost se k důkazům vyjádřit a nevznesl žádné procesní námitky. K námitce, že rozhodnutí je nevykonatelné kvůli neurčitému popisu věcí, Nejvyšší soud uvedl, že většina věcí je opatřena inventarizačními čísly a stěžovatel v řízení netvrdil, že by některé věci byly ztraceny nebo byly jinak nedostupné. Soud upřednostnil pozici žalobců, kteří nemohou po desetiletích přesně specifikovat každou věc. Ke zpochybnění rozsahu fideikomisu a příslušenství zámku Nejvyšší soud uvedl, že soudy obou stupňů provedly důkladné dokazování a zjistily jasné rozlišení mezi alodním a fideikomisním vlastnictvím. Odkaz na dobovou judikaturu shledal jako nepřípadný kvůli odlišným skutkovým okolnostem. 11. Lze dodat, že usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek krajského soudu napadla ústavní stížností druhá vedlejší účastnice, Ústavní soud ji však usnesením ze dne 16. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 226/25 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. II. Stěžovatelova argumentace 12. Stěžovatel především poukazuje na (již zmíněný) nález sp. zn. Pl. ÚS 25/17, v němž Ústavní soud uvedl, jaké jsou právně relevantní skutečnosti (jež mají být předmětem dokazování) pro zodpovězení otázky, zda stát bez právního důvodu odňal Josefu Colloredo-Mannsfeld