Ústavní soud III.ÚS 2466/23

Stěžovatel se žádostí podanou u Velitele Vojenského útvaru 2427 Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou (dále jen "prvostupňový správní orgán") domáhal úroků z prodlení z nároku na dorovnání platu. Prvostupňový správní orgán jeho žádosti nevyhověl z důvodu jejich promlčení. Poslední z nároků na úrok z prodlení stěžovateli vznikl k 15. 8. 2008 a stěžovatel byl povinen jej uplatnit v tříleté promlčecí době podle § 161 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Nárok uplatnil až dne 24. 3. 2017. Velitel vzdušných sil (dále jen "druhostupňový správní orgán) se s posouzením promlčení nároku ztotožnil a rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrdil (výrok III jeho rozhodnutí). Současně v důsledku spojení řízení rozhodoval rovněž o vlastním nároku stěžovatele na dorovnání platu (výroky I a II jeho rozhodnutí).

Rozhodnutí druhostupňového správního orgánu napadl stěžovatel žalobou, které Krajský soud v Brně zčásti vyhověl a zrušil výrok I rozhodnutí druhostupňového správního orgánu týkající se nároku na dorovnání platu stěžovatele. Ve vztahu k výroku III rozhodnutí druhostupňového správního orgánu (nárok na úroky z prodlení - předmět ústavní stížnosti) žalobu stěžovatele zamítl. Shodně jako správní orgány dospěl k závěru, že nárok na úroky z prodlení je promlčen. Uvedl, že stěžovatel zaměňuje vznik práva a jeho uplatnění. Stěžovateli právo požadovat úroky z prodlení skutečně vzniklo. Své právo však musel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě u služebního orgánu, nechtěl-li aby se jeho nárok promlčel. To neučinil a promlčecí lhůtu zmeškal o řadu let. Otázka, zda nárok vzniká okamžikem odsloužení přesčasových hodin nebo až za tři měsíce poté, proto není relevantní. Vztah subordinace v rámci služebního poměru vojáka z povolání sám o sobě nevylučuje uplatňování jeho práv plynoucích z tohoto poměru. Důvody, které by stěžovateli coby vojákovi znemožnily uplatnit jeho nárok včas (např. účast na zahraniční misi na místě bez infrastruktury) v daném případě nenastaly.

Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl. Rozsudek krajského soudu považoval za přezkoumatelný. Neztotožnil se s námitkou stěžovatele, že krajský soud nemohl zároveň zrušit pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí druhostupňového správního orgánu ve vztahu k nároku na dorovnání platu, ale ve vztahu k příslušenství tohoto nároku žalobu zamítnout. Je-li nárok na příslušenství promlčen, není nutné se dále zabývat i jeho konkrétní výší a obdobnými otázkami. S posouzením nároku jako promlčeného Nejvyšší správní soud souhlasil.

Stěžovatel podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení. Namítá, že krajský soud nemohl zrušit rozhodnutí druhostupňového správního orgánu ve vztahu k výroku o nároku na dorovnání platu pro nepřezkoumatelnost a současně zamítnout žalobu stěžovatele ohledně nároku na příslušenství k tomuto nároku. Nárok na doplacení platu za práci přesčas stěžovatel řádně uplatnil u služebního orgánu, řízení vedené u Okresního soudu v Přerově na tuto věc nemělo žádný vliv. Stěžovatelem učiněná podání požadavek na přiznání úroku z prodlení obsahovala a správní orgán mu jej měl přiznat bez ohledu na dobu, kdy byl uplatněn. Nárok na zaplacení úroku z prodlení se nemůže promlčet dříve, než se promlčí hlavní nárok. Závěry judikatury Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu potvrzují, že nárok na zaplacení úroku vzniká ze zákona, bez ohledu na to, zda a kdy tento nárok samostatně uplatnil. Nárok proto nemohl být promlčen.

Stěžovatel upozorňuje na specifickou povahu jeho věci. Služební poměr vojáka se výrazně liší od poměru pracovního, v němž mají účastníci rovné postavení. V rozhodné době byl stěžovatel vojákem z povolání ve služebním poměru a fakticky neměl právní prostředky ochrany proti praxi služebního orgánu. Proces protiprávního rozdělování odpracovaných hodin na částečnou služební pohotovost byl po celou dobu služebním orgánem organizován zcela vědomě a záměrně. Uplatnění námitky promlčení správním orgánem proto představuje v dané věci zneužití práva, které je rovněž v rozporu s dobrými mravy. Promlčecí doba může být s ohledem na úmyslné porušování základních práv stěžovatele služebním orgánem jedině desetiletá. Promlčecí doba navíc může začít běžet teprve tehdy, kdy se oprávněný subjekt dozví o rozsahu svého nároku. Tak se tomu v daném případě nestalo, jelikož služební orgán neposkytoval stěžovateli součinnost pro stanovení nároku.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, která směřuje proti části výroku II rozsudku krajského soudu, kterou krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti výroku II rozhodnutí druhostupňového správního orgánu, nepřípustná. Stěžovatel neuplatnil v kasační stížnosti ve vztahu k tomuto výroku žádnou argumentaci (bod 15 rozsudku Nejvyššího správního soudu), a tedy nevyčerpal všechny procesní prostředky určené k ochraně jeho práv.

Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.

K opodstatněnosti ústavní stížnosti je nejprve třeba uvést, že správní orgány i obecné soudy své závěry o promlčení stěžovatelova nároku řádně odůvodnily (str. 3 rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, str. 12 a 13 rozhodnutí druhostupňového správního orgánu, body 42 a 46 až 52 rozsudku krajského soudu, body 16 a 20 až 24 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Obecné soudy odpověděly stěžovateli na většinu jeho námitek obsažených v ústavní stížnosti. Konkrétně Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku řádně a dostatečně vypořádal stěžovatelovu námitku, že krajský soud nemohl zrušit rozhodnutí správního orgánu ohledně nároku na dorovnání platu pro nepřezkoumatelnost a současně zamítnout stěžovatelovu žalobu ohledně příslušenství tohoto nároku (bod 17); námitku, že svůj nárok na úroky z prodlení uplatnil stěžovatel řádně a včas (bod 24); námitku, že z obsahu podání stěžovatele plyne požadavek na přiznání úroku z prodlení (bod 24); námitku, že se nárok na zaplacení úroku z prodlení nemůže promlčet dříve než nárok na zaplacení samotného dlužného platu (body 20 až 23). Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval námitkou stěžovatele ohledně specifické povahy uplatňování nároku ve služebním poměru (bod 42).

Správní orgány i obecné soudy přisvědčily stěžovateli, že mu nárok na zaplacení úroku z prodlení vznikl (str. 3 rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, str. 13 rozhodnutí druhostupňového správního orgánu, bod 51 rozsudku krajského soudu, bod 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Na rozdíl od stěžovatele, však rozlišily mezi vznikem nároku a jeho uplatněním. Teoretická východiska institutu promlčení předestřená obecnými soudy stěžovatel ve své ústavní stížnosti, obdobně jako v kasační stížnosti, nijak nereflektuje, pouze pokračuje v obecné polemice a nesouhlasu s výsledkem řízení. Není však rolí Ústavního soudu již jako pátý v řadě stěžovateli znovu vysvětlovat, že ačkoliv mu nárok na úroky z prodlení vznikl, byl povinen jej řádně a včas uplatnit, nechtěl-li, aby se jeho nárok promlčel (§ 159 odst. 1 a 4 a § 160 odst. 1 zák. č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání; ke smyslu promlčení srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1887/2021). Argumentace obecných soudů je srozumitelná a smysluplná, z ústavněprávního hlediska jí nelze nic vytknout.

Podle stěžovatele správní orgán zneužil své právo namítnout promlčení a jednal tím v rozporu s dobrými mravy, promlčecí lhůta nezačala běžet. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel před Nejvyšším správním soudem tyto námitky nevznesl (bod V jeho kasační stížnosti). Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se přitom uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [nález sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22]. Zmíněné námitky stěžovatele proto nejsou přípustné.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].