III.ÚS 2472/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2472/17 ze dne 19. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti L. K., t. č. Věznice Rýnovice, zastoupeného Mgr. Kateřinou Goldsteinovou, advokátkou, sídlem nám. Štefánikovo 780/5, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. srpna 2016 č. j. 55 To 440/2013-1049 za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 9. 2013 č. j. 3 PP 283/2010-688 bylo rozhodnuto, že podle § 91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, stěžovatel vykoná zbytek z trestu odnětí svobody, jenž mu byl (ve výroku usnesení blíže označenými rozhodnutími) původně uložen v trvání 28 měsíců pro trestné činy podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) a krádeže dle § 247 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "trestní zákon"), z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením okresního soudu ze dne 20. 10. 2010 č. j. 3 PP 283/2010-44. 3. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 8. 2016 č. j. 55 To 440/2013-1049 byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního soudu. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel shledává pochybení v tom, že okresní soud rozhodoval bez jeho přítomnosti. Nerozporuje sice, že byl na předmětné veřejné zasedání řádně předvolán a že se k němu nedostavil, v tomto směru však zaslal soudu omluvu v tom směru, že se již má zúčastnit soudního jednání v jiné věci u Okresního soudu v Děčíně. Okresní soud ji neakceptoval s tím, že jednání, kterým se omlouvá, bylo zrušeno, o čemž byl stěžovatel informován. Stěžovatel však tvrdí, že se do své datové schránky obsahující zprávu o zrušení jednání u soudu v Děčíně přihlásil až v den předmětného veřejného zasedání okresního soudu, dříve o ní nevěděl, a jeho omluva z něj tedy měla být akceptována a jednání nemělo bez jeho přítomnosti proběhnout. Nelze souhlasit s argumentem krajského soudu, že stěžovatel měl vývoj řízení sledovat; to není jeho povinností. Stěžovatel tedy byl připraven o možnost se ve věci vyjádřit. Kromě toho mu byl v řízení dne 8. 8. 2016 ustanoven obhájce, což je pouhý den před rozhodováním krajského soudu, a nebylo tak možné, aby obhájce obhajobu realizoval. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Vyjádření k věci 6. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Krajský soud ani Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci však poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 3 PP 283/2010. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ustáleně zdůrazňuje důležitost kontradiktornosti řízení a dalších zásad, vyplývajících z principu spravedlivého procesu, obsaženého v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z jeho judikatury nicméně též vyplývá, že tyto zásady platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stádiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, to jest o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu kupříkladu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze tyto zásady plně uplatnit, jestliže by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání (podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 118/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). 9. V posuzované věci jde o otázku nezbytnosti uplatnění zásad kontradiktornosti řízení a práva na obhajobu ve vykonávacím řízení, konkrétně v případě, kdy je rozhodováno dle § 91 trestního zákoníku o tom, zda se odsouzený osvědčil ve zkušební době. V tomto směru lze konstatovat, že soudem na jednu stranu není rozhodováno o vině či nevině, na druhou stranu výsledek řízení, který může znamenat nastoupení či nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody, má pro odsouzeného přesto zásadní význam. Tyto zásady a právo tedy v předmětném typu řízení mají výrazně menší význam a míru uplatnění oproti zejména hlavnímu líčení, byť mají svůj význam a nedodržení procesních pravidel je zakotvujících může být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Touto optikou pak dále Ústavní soud ústavní stížnost posuzoval. Přitom dospěl k závěru, že v posuzované věci tvrzená pochybení o nutnosti zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí nesvědčí. 10. Nutno zdůraznit, že institut ústavní stížnosti má sloužit k ochraně před zásahy do ústavně zaručených základních práv a svobod majícími reálné následky ve sféře určité osoby. Stěžovatel však toliko napadá procesní aspekty řízení, aniž by vůbec tvrdil, že uváděná pochybení nějak ovlivnila výsledek řízení a jakým způsobem. Stěžovatel, byť je v řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem, tedy osobou způsobilou ke kvalifikované právní argumentaci, neuvádí ani náznakem nic, co by mu u jednání okresního soudu či ve stížnosti ke krajskému soudu bylo znemožněno uplatnit. Zásah do jeho práv tak zůstává načrtnut toliko v hypotetické rovině, což k důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje (podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 1337/08 a ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1087/13). Přitom třeba zároveň podotknout, že rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu jsou podrobně odůvodněna, a stěžovatel měl (a také využil) možnost v řízení uplatnit svoji obhajobu ve své stížnosti proti prvostupňovému rozhodnutí, přičemž s argumentací v ní uplatněnou se krajský soud řádně vypořádal. 11. Ze spisu okresního soudu pak Ústavní soud naopak zjistil skutečnosti, svědčící proti opodstatněnosti ústavní stížnosti. Plyne z něj, že stěžovatel se dlouhodobě chová vysoce obstrukčně. Podává všemožné návrhy a opravné prostředky, ačkoliv valná část nemá jakoukoliv naději na úspěch, začasté v nich neuvádí žádné ani vzdáleně relevantní důvody; mnohdy jsou jeho podání opakovaná s obdobným zněním, někdy jde o návrhy zcela blanketní. Dle spisu kupříkladu nejméně třikráte podával návrh na své vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle § 10 trestního řádu, ačkoliv zjevně není osobou požívající výsad a imunit. Prakticky neustále vznáší námitky podjatosti, aniž by byť jen tvrdil jakékoliv skutečnosti, které by podle § 30 trestního řádu mohly představovat důvod k vyloučení soudce. Jeho konání směřují i k tomu, aby došlo k zmaření nařízených soudních jednání. Spis jen k vykonávacímu řízení již má přes 1 100 stran, obsahujících převážně takováto podání stěžovatele a reakce na ně. Skutečnost, že se stěžovatel chová takto obstrukčně, ho samozřejmě nijak nezbavuje jeho práv. Je však logické a ústavně akceptovatelné, když s přibývajícím počtem omluv z jednání a jiných úkonů obhajoby prodlužujících řízení je orgány činnými v trestním řízení k hodnocení dostatečnosti omluvy přistupováno s větší p