Ústavní soud III.ÚS 2472/24 – Zajištění náhradní hodnoty

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 2 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 39 Listiny, čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 7 odst. 1 Úmluvy, čl. 13 Úmluvy, a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin porušení mezinárodních sankcí podle § 410 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku. Jelikož se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zajistit výnos z trestné činnosti, zajistily jeho náhradní hodnotu podle § 79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád"). Náhradní hodnotu představovaly především cenné papíry (akcie, podílové listy) a peněžní prostředky na investičním účtu. Stěžovatel požádal dne 2. 5. 2024 Vrchní státní zastupitelství v Praze, aby mu povolilo úkon s peněžními prostředky, které se v současnosti nacházejí na zajištěném investičním účtu, a to za účelem úhrady nákladů jeho obhajoby a za účelem zajištění života jeho rodiny. Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") napadeným usnesením podle § 79g odst. 2 věta první tr. řádu per analogiam stěžovateli nevyhovělo, neboť pro provedení takového úkonu nebyly dány důležité důvody.

Vrchní státní zastupitelství v napadeném usnesení poznamenalo, že v dané věci nejde o první návrh stěžovatele ve smyslu § 79g odst. 2 věta první tr. řádu; o obdobné žádosti stěžovatele již bylo orgány činnými v trestním řízení rozhodováno; ústavní stížnost stěžovatele odmítl i Ústavní soud svým usnesením ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 86/24. Státní zástupce v napadeném usnesení vysvětlil, proč stěžovatel po zajištění uvedených finančních prostředků nezůstal finančně bezprizorní. Závěrem doplnil, že institut zajištění náhradní hodnoty podle § 79g odst. 2 tr. řádu neslouží k možnosti financovat například náklady obhajoby nebo životní styl rodiny, ale dopadá na situace, kdy je potřeba provést zásah vůči zajištěné majetkové hodnotě, aby neutrpěla škodu.

Následná stížnost stěžovatele ve smyslu § 141 a násl. tr. řádu byla ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítnuta jako nedůvodná.

Stěžovatel zejména namítá, že orgány činné v trestním řízení se vůbec nevypořádaly s jím uplatněnou argumentací a vystačily si s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 3001/23. V této souvislosti odkazuje například na nález ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 927/23. Je nepřípustné, aby jím ovládané obchodní společnosti nebo stěžovatelova rodina byly jakkoli nuceni hradit náklady obhajoby stěžovatele. Zcela nepřípadný je rovněž argument, že osvědčí-li zákonem předvídané podmínky, může dosáhnout na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Takto poskytnutá právní pomoc by byla jen formální, neměla by "vnitřní obsah a náležitou efektivitu". Málokterý z obhájců ex offo "by měl aptitudu pro kauzu této složitosti", mimosmluvní odměna advokáta podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále též "advokátní tarif") je směšná a "ani jeden z obhájců stěžovatele by neměl zájem podle mimosmluvní odměny kauzu stěžovatele řešit".

S pochybeními státního zástupce se nevypořádal ani vrchní soud. Stěžovatel nerozumí tomu, proč by povolením vyčerpat určitou část finančních prostředků měl být jakkoliv ohrožen účel a smysl institutu zajištění. Orgány činné v trestním řízení se nevypořádaly s nutností rovnováhy mezi veřejným zájmem na potírání trestné činnosti a zájmem stěžovatelovy rodiny, přičemž odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 2023 ve věci Narbutas proti Litvě, stížnost č. 14139/21. Odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci rozsudku ze dne 7. 11. 2019 ve věci Apostolovi proti Bulharsku, stížnost č. 32644/09. Orgány činné v trestním řízení se neujistily, zda stěžovateli nezpůsobí větší škodu, než která je nezbytně nutná (nenastolily rozumnou rovnováhu mezi zájmem stěžovatele a veřejným zájmem). Zajištění majetku trvá více než rok. Uložené zajištění ve svém důsledku představuje trest, který mu byl uložen bez rozhodnutí soudu.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě nedošlo.

Stěžovatel toliko opakuje již uplatněné argumenty, s nimiž se ovšem orgány činné v trestním řízení vypořádaly. S celou řadou z nich se vypořádal i Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 3001/23. Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 927/23 proto neobstojí.

Orgány činné v trestním řízení v napadených rozhodnutích podrobně popsaly majetkové poměry stěžovatele a jeho nejbližší rodiny. Podle Ústavního soudu není nepřiměřené, že s ohledem na rozsah stěžovatelova nezajištěného majetku (a majetku, který spravuje stěžovatelova nejbližší rodina), orgány činné v trestním řízení uzavřely, že výdaje na běžný život rodiny i výdaje na obhajobu může stěžovatel hradit z jiných zdrojů (srov. hotely stěžovatele v Rakousku) a může mu finančně pomoci i jeho rodina.

Stěžovatelův odkaz na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Narbutas proti Litvě není případný. V nyní posuzované věci orgány činné v trestním řízení stěžovateli nezabavily všechen majetek a neomezují jej v nakládání s majetkem získaným v budoucnu. Stěžovatel má prostředky a možnost hradit náklady obhajoby a živit rodinu, přičemž není v rodině jedinou osobou se zcela dostatečným měsíčním příjmem. Obdobně není přiléhavý ani odkaz na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apostolovi proti Bulharsku, ve kterém orgány činné v trestním řízení ve svých rozhodnutích výslovně poměřovaly zájem společnosti na užití zajišťovacích institutů se zájmem stěžovatele.

Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, že § 79g odst. 2 tr. řádu nemá sloužit k tomu, aby na jeho základě byly financovány potřeby stěžovatele, ale má sloužit k tomu, aby se v mezidobí zamezilo případnému znehodnocení zajištěného majetku. Takovou situaci však stěžovatel v ústavní stížnosti důsledně netvrdí. Již v usnesení sp. zn. I. ÚS 3001/23 Ústavní soud vysvětlil, že zajištění stěžovatelova majetku - s ohledem na jeho dočasnost a podmíněnost - nemůže být vnímáno jako trest uložený bez pravomocného rozhodnutí. Stěžovatel (zatím) o svůj majetek zjevně nepřichází, toliko je omezen v dispozici s ním.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že je věcí stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, jakou stížnostní argumentaci pro účely ústavní stížnosti zvolí. Tato by však měla být vždy uvážlivá a neměla by působit pohrdavě nebo urážlivě. To Ústavní soud uvádí s ohledem na argumentaci stěžovatele, že by se již z principu nemohl spolehnout na soudem ustanoveného obhájce, neboť tento by stěžovatelův případ nezvládl a stěžovatelovi advokáti by nemohli pracovat jen za "směšnou" odměnu určenou podle advokátního tarifu. Je třeba připomenout nejen zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ale rovněž usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 31. 10. 1996, č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky. Advokátovi nepřísluší hodnotit kvalitu práce svých kolegů, natož paušalizovat a povyšovat se nad své kolegy poskytující právní služby ex offo.

Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.