III.ÚS 2479/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2479/23 ze dne 12. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Statutárního města Kladno, se sídlem náměstí Starosty Pavla 44, Kladno, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, se sídlem Gorkého 502, Kladno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. července 2023, č. j. 8 As 28/2023-61, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2023, č. j. 30 A 2/2023-33, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Jak zjistil Ústavní soud z ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí a dalších dokumentů předložených stěžovatelem, stěžovatel vede spory se Středočeským krajem o zajištění dopravní obslužnosti týkající se omezení konkrétních autobusových linek mezi statutárním městem Kladnem a hlavním městem Prahou, resp. o vyřazení linek MHD Kladno ze systému Pražské integrované dopravy. Stěžovatel podal podnět vedlejšímu účastníku řízení pro prošetření přestupku podle § 33 odst. 1 písm. k) bod 2 zákona č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZVS"), neboť podle stěžovatele Středočeský kraj neposkytuje veřejné služby v přepravě cestujících v souladu s jím pořízeným plánem dopravní obslužnosti území. Vedlejší účastník přestupkové řízení nezahájil pro tvrzený nedostatek pravomoci. 2. Stěžovatel se žalobou před Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") domáhal ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v nezahájení přestupkového řízení, resp. neprovedení "účinného vyšetřování" tvrzených pochybení Středočeského kraje. Domáhal se, aby soud určil, že zásah vedlejšího účastníka je nezákonný a uložil mu povinnost "provést účinné vyšetřování podnětu [stěžovatele] ze dne 28. 6. 2020 ve spojení s jeho podnětem k přijetí opatření proti nečinnosti ze dne 2. 11. 2022 týkající se porušení povinnosti Středočeského kraje zajišťovat dopravní obslužnost v souladu s plánem dopravní obslužnosti Středočeského kraje a zahájit příslušné přestupkové řízení se Středočeským krajem". 3. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením žalobu odmítl pro nesplnění podmínek řízení. Z judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu dovodil, že nikdo nemá veřejné subjektivní právo na zahájení řízení z moci úřední týkající se stíhání pachatele přestupku. Pokud vedlejší účastník nezahájil z moci úřední řízení o přestupku na základě oznámení stěžovatele, neporušil jeho subjektivní práva. Krajský soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že jeho nárok plyne z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 108/2019-39. 4. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl, neboť shledal závěry krajského soudu přezkoumatelnými a věcně správnými. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na samosprávu zaručené čl. 8 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 6. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu s hmotným i procesním právem. Správní soudy zkrátily stěžovatelovo právo na samosprávu a soudní ochranu tím, že nevyslyšely relevantní argumenty stěžovatele, resp. je odmítly věcně posoudit. Nezohlednily judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které může být zásah představován také způsobem, jakým je podnět k zahájení správního řízení z moci úřední vyřízen. Dále odepřely stěžovateli ochranu práva na samosprávu ve vztahu k otázce zajišťování dopravní obslužnosti. 7. Nezákonný zásah vedlejšího účastníka spočíval v odmítnutí zabývat se věcně podnětem stěžovatele spočívajícím v podezření ze spáchání přestupku Středočeským krajem. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje, v čem mělo spočívat nezákonné jednání Středočeského kraje, které měl vedlejší účastník prošetřit. Podstatu své stížnosti stěžovatel spatřuje v tom, zda vedlejší účastník jako ústřední orgán státní správy je za této situace oprávněn se svévolně vyloučit z výkonu své pravomoci projednávat podněty a rozhodovat o přestupcích podle § 33 odst. 1 písm. k) bod 2 ZVS bez elementárního ověření rozhodujících skutečností, které mu byly stěžovatelem k projednání předloženy, a zda je přípustné, aby toto protiprávní jednání nepodléhalo reálné a efektivní soudní kontrole. 8. Nelze souhlasit se závěrem, že podmínky pro existenci nezákonného zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s. nejsou v případě stěžovatele splněny. Krajský soud nezohlednil judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které může být zásah představován také způsobem vyřízení podnětu k zahájení správního řízení z moci úřední. K zásahu do stěžovatelova práva došlo právě tím, jak byl jeho podnět vyřízen. 9. Soudy dezinterpretovaly stěžovatelovy nároky. Stěžovatel netvrdil veřejné subjektivní právo na zahájení přestupkového řízení, nýbrž veřejné subjektivní právo na samosprávu a na účinné vyšetřování okolností, které vedly k omezení zákonného rozsahu dopravní obslužnosti zajišťované Středočeským krajem. Stěžovatel se nedomáhal samotného rozhodnutí, že byl přestupek spáchán, nýbrž žádal o provedení účinného vyšetřování svého podnětu. 10. Stěžovatel odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 285/2022-83, podle něhož je nezajišťováním dopravní obslužnosti ze strany Středočeského kraje zasaženo do samostatné působnosti stěžovatele jakožto obce, respektive do jeho práva na samosprávu. 11. Soudy se dopustily libovůle při hodnocení důkazů, zcela pominuly stěžovatelova tvrzení a eliminovaly tak možnost soudní ochrany práv adresátů veřejné správy proti jejímu zneužití, respektive selektivnímu a diskriminačnímu uplatňování, jako se tomu stalo v daném případě. Takový způsob odepření soudní ochrany představuje porušení práva na spravedlivý proces. 12. Stěžovatel dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2637/17, týkající se poskytování sociálních služeb a uvádí, že analogicky je zde dána vymahatelná povinnost zajišťovat určitou úroveň dopravní obslužnosti na příslušném území neboli činit přiměřená a cílená opatření za tímto účelem. Bez dopravní obslužnosti daného území by nebylo možné zajistit čerpání základních hospodářských, sociálních a kulturních práv. Této povinnosti proto odpovídá právo dotčených osob včetně stěžovatele na dostupnost takovéto dopravní obslužnosti. Stěžovatel má jako uživatel služby poskytované v rámci pečovatelské správy veřejné subjektivní právo na samosprávu, kterému náleží ochrana před obecnými soudy. Jejím odepřením tak došlo k zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu. 13. Soudy porušily povinnost posoudit věc vzhledem ke všem relevantním okolnostem a zvláštnostem případu, udělat vše pro spravedlivé rozhodnutí ve věci, posuzovaly jednotlivé okolnosti izolovaně, formalisticky a tvrzeným nezákonným zásahem se věcně odmítly zabývat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 15. Stěžovatel současně dokládá pověření primátora Statutárního města Kladna udělené mu zastupitelstvem Statutárního města Kladna ze dne 20. 3. 2023 pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že jeho stížnost představuje komunální ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, resp. § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. 16. Ústavní soud nejprve posoudil povahu podání a dospěl k závěru, že v části, v níž stěžovatel namítá porušení ústavního práva na samosprávu, jde o tzv. komunální ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, resp. § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a v části, v níž namítá porušení práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces, jde o obecnou ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, resp. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tato skutečnost však nijak nebrání posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 17. Ústavní soud předesílá, že neexistuje ústavně zaručené právo domáhat se zahájení správního řízení vedou