III.ÚS 2480/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2480/20 ze dne 16. 3. 2021 N 53/105 SbNU 108 Právo rodičky na vydání plodového lůžka (placenty)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. M. V., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, se sídlem Burešova 615/6, Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2020 č. j. 25 Cdo 3118/2019-739, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018 č. j. 21 Co 354/2017-629 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 5. 2017 č. j. 6 C 20/2015-504, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 15 odst. 1, čl. 31, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, čl. 8 a 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 9 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny. Úmluva o lidských právech a biomedicíně (96/2001 Sb. m. s.; dále jen "Úmluva o biomedicíně"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu, shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se v řízení o ochranu osobnosti domáhala zaplacení částky 500 000 Kč (výrok I). Předmětem žaloby byl nárok stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy způsobené postupem žalované, obchodní společnosti ALMEDA, a. s., při poskytování zdravotní (porodní) péče. Zásahy do osobnostních práv stěžovatelky měly dle jejího tvrzení spočívat v nerespektování porodního přání, nezajištění platného informovaného souhlasu s prováděnými zákroky, provedení CTG monitoringu, urychlení porodu, podání oxytocinu, podání antibiotik, odběru krve, nucení do polohy vleže s nohama v držácích, nástřihu hráze (epiziotomie), nucení k vytlačení plodového lůžka (placenty), přestřižení pupečníku, nevydání placenty, nerespektování soukromí, neohleduplném a nedůstojném zacházení a znemožnění opustit nemocnici. Okresní soud vzal za prokázané, že všechny úkony provedené žalovanou byly v souladu s dostupnými požadavky lékařské vědy a sledovaly cíl chránit zdraví dítěte popřípadě i rodičky, a proto uzavřel, že nedošlo k zásahu objektivně způsobilému vyvolat nemajetkovou újmu, neboť zde nebyla dána protiprávnost tohoto zásahu. 3. Co se týká vydání placenty, okresní soud v odkazu na ustanovení § 91 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o zdravotních službách") uvedl, že části těla odebrané v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb se zpopelňují, z čehož dovodil, že žalovanou nelze sankcionovat za to, že postupovala dle zákona, resp. že žalovaná nevydáním placenty dodržovala povinnosti stanovené jí zákonem. 4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve věci samé potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pro odpovědnost žalované za tvrzený zásah do osobnostních práv stěžovatelky není splněna podmínka protiprávního jednání žalované. Naopak bylo prokázáno, že personál všechny úkony činil důvodně a v souladu s tehdy účinným zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o péči o zdraví lidu"), svými podmínkami a možnostmi, a to s cílem zachránit život a zdraví rodičky i dítěte. 5. Co se týká vydání placenty, krajský soud dal stěžovatelce za pravdu v tom, že okresní soud na daný případ nesprávně aplikoval úpravu obsaženou v zákoně o zdravotních službách (k porodu došlo dne 20. 2. 2012, uvedený zákon nabyl účinnosti až ke dni 1. 4. 2012). Zdůraznil však, že použitelná právní úprava obsažená v ustanovení § 26 odst. 12 zákona o péči o zdraví lidu vůbec neumožňovala vydání placenty, na čemž nic nemění ani stěžovatelkou předložené stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 20. 4. 2015 č. j. MZDR 19075/2015-2/PRO, potažmo též stanovisko ze dne 22. 7. 2016, vztahující se navíc k úpravě obsažené v zákoně o zdravotních službách. Krajský soud současně upozornil, že "placenta odvolatelky byla infikována virem herpes a vzhledem k době odtoku plodové vody se jednalo evidentně o tkáň již zahnívající, tudíž k účelu, k němuž ji odvolatelka vyžadovala (ke konzumaci), nevhodná". 6. Tento rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodné podle ustanovení § 243d písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). 7. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je přípustné pro řešení otázek, zda se právní úprava nakládání s oddělenými/odebranými částmi těla nepoužije vždy, ale pouze pokud vůle a přání pacienta neurčí jinak za situace, že tím není ohroženo veřejné zdraví, tedy zda právní úprava ve znění "části lidského těla se zpopelňují" (srov. ustanovení § 26 odst. 12 zákona o péči o zdraví lidu) znamená, nebo neznamená bezvýjimečný příkaz tohoto postupu a zákaz volit jiný postup na základě žádosti subjektu práv, o jehož části lidského těla jde, neboť se jedná o otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. 8. Nejvyšší soud dospěl při posouzení těchto otázek k závěru, že dovolání není důvodné. Uvedl, že při výkladu předmětného ustanovení zákona o péči o zdraví lidu je třeba vyjít ze skutečnosti, že jde o veřejnoprávní předpis, pro který jsou typické kogentní právní normy, jež jsou aplikovatelné přímo a bezpodmínečně, nikoliv až podpůrně pro případ absence autonomní normy. Slovní spojení "se zpopelňují" je proto nutné chápat jako příkaz pro zdravotnické zařízení, které nemá jinou možnost postupu než vyjmenované části lidského těla zpopelnit nebo za zákonem stanovených podmínek použít pro lékařské účely vymezené v ustanovení § 26 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu. Přítomný čas značí imperativ pro zdravotnické zařízení. Dle dovolacího soudu nebylo nutné přikročit k dalším výkladovým metodám, neboť předmětné ustanovení není nejasné nebo nesrozumitelné (v tom smyslu, že by umožňovalo více výkladů) a jeho doslovné znění není ani v rozporu s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost. 9. Nejvyšší soud rovněž odmítl námitku stěžovatelky, že v praxi se placenta rodičkám za určitých podmínek vydává. Za nepřiléhavé označil též přirovnání k domácím porodům, u nichž si rodičky placentu ponechávají, jakož i odkaz na shora citované stanovisko Ministerstva zdravotnictví, připouštějící možnost vydání placenty. 10. Nejvyšší soud uzavřel, že v situaci, kdy veřejnoprávní předpis stanoví povinnost, dochází k vyloučení principu autonomie vůle, který se uplatňuje především v soukromoprávních vztazích. Z výše uvedeného je proto patrné, že zákon o péči o zdraví lidu nedával zdravotnickému zařízení jinou možnost než odevzdat placentu ke zpopelnění, neměla-li se použít pro lékařské účely. II. Argumentace stěžovatelky 11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení. Proto opětovně uvádí, že nebyl zajištěn její informovaný a svobodný souhlas s prováděnými zákroky (kartiotografie - CTG monitoring, urychlení porodu, podání syntetického oxytocinu, podání antibiotik, odběr krve, nucená poloha vleže s nohama v držácích, nástřih hráze, přestřižení pupečníku, nucení k vytlačení placenty). Opakuje, že jí nebyla vydána placenta (ke které měla zvláštní spirituální vztah a měla v úmyslu ji využít - srov. žalobu ze dne 19. 2. 2015 - spis č. l. 2), přičemž se dovolává teleologického výkladu zákona o péči o zdraví lidu. Je toho názoru, že nebrání-li tomu prokazatelné důvody spočívající v nutnosti ochrany veřejného zdraví, má rodička právo na vydání placenty. Překládá námitku stran jednání personálu, jež ve své podstatě považuje za "porodnické ná