III.ÚS 2501/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2501/16 ze dne 5. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PHL - Pyramida s. r. o., sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4 - Nusle, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, sídlem Široká 36/5, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016 č. j. 28 Cdo 5001/2015-852 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2015 č. j. 17 Co 441/2014-811, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 42/6, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 25. 8. 2014 č. j. 11 C 52/2005-724 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 34 339 962 Kč s příslušenstvím (a co do částky 14 424 005 Kč s příslušenstvím obvodní soud žalobu vedlejší účastnice zamítl). Z části tak vyhověl žalobě, jíž se vedlejší účastnice po stěžovatelce (resp. původně po její právní předchůdkyni) domáhala vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním pozemků parcelní číslo 660/3, zastavěná plocha o výměře 6 229 m2, parcelní číslo 656/5, ostatní plocha o výměře 1 635 m2, parcelní číslo 660/1, ostatní plocha o výměře 10 738 m2, a parcelní číslo 3684/7, ostatní plocha o výměře 380 m2, zapsaných u katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu pro obec Praha, katastrální území Břevnov (dále též jen "předmětné pozemky"), ve vlastnictví vedlejší účastnice v období od 5. 3. 2003 do 29. 2. 2008, což nebylo v řízení stěžovatelkou jakkoli zpochybněno, aniž by jí za to byla poskytována jakákoliv kompenzace. Obvodní soud přitom vyšel ze zjištění, že se na předmětných pozemcích nachází budova - hotel Pyramida ve vlastnictví stěžovatelky. Obvodní soud se proto zabýval otázkou právního důvodu užívání předmětných pozemků stěžovatelkou a jejími právními předchůdkyněmi, přičemž dospěl k závěru, že podle § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se dosavadní vztahy trvalého užívání podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, jež v rozhodné době svědčily Majetkové, správní a delimitační unii odborových svazů, změnily ve výpůjčku na dobu šesti let, která se řídí občanským zákoníkem, platným do 31. 12. 2013. Poté, co mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nedošlo ohledně předmětných pozemků k uzavření kupní smlouvy ani nájemní smlouvy, vypověděla vedlejší účastnice dne 26. 2. 2003 výpůjčku výzvou adresovanou oprávněnému subjektu, čímž byl uvedený závazkový vztah podle § 662 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., ukončen. Při určení výše a rozsahu bezdůvodného obohacení vyšel obvodní soud ze znaleckých posudků, a poněvadž byla zjištěná částka nižší než žalobní žádání, návrhu vedlejší účastnice zčásti vyhověl a ve zbytku jej zamítl. 3. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví identifikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Městský soud přitom zdůraznil, že v dané věci nemohlo dojít ke stěžovatelkou dovolávanému vydržení práva trvalého užívání, neboť nejde o právo věcné, nýbrž obligační, jež podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze vydržet. Tvrdí-li současně stěžovatelka, že vydržela právo odpovídající věcnému břemeni spočívajícímu v trvalém bezplatném užívání předmětných pozemků, městský soud poukázal na skutečnost, že v katastru nemovitostí nebylo naznačené oprávnění zapsáno, a s ohledem na prokázané okolnosti nelze ani uvažovat o stěžovatelčině dobré víře. 4. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že "ve svém dovolání nepoukázala na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné". Nejvyšší soud přitom v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že obvodní soud ani městský soud nikterak nepochybily, odmítly-li názor stěžovatelky, že je oprávněným subjektem z práva trvalého užívání, jež mělo být transformováno na právo vlastnické. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka nejprve zdůrazňuje, že se obdobně jako její právní předchůdkyně domnívala, že právo užívat předmětné pozemky bylo zřízeno trvale a bezplatně "na věčné časy", přičemž nesouhlasí s právním názorem městského soudu, že právo trvalého užívání bylo spojeno pouze se subjektem, kterému bylo zřízeno, a proto nemohlo přejít na právní nástupce. Stěžovatelka má totiž za to, že jí (i jejím právním předchůdkyním) vzniklo legitimní očekávání, že na ně právo trvalého užívání přešlo, když nadále slouží účelu, k němuž bylo zřízeno. Nadto se stěžovatelka domnívá, že nelze svévolně změnit trvalé a bezplatné právo na právo dočasné a úplatné. S odvoláním na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.) stěžovatelka v této souvislosti namítá, že v důsledku právní úpravy, rozlišující režim transformace v případě osobního užívání pozemků a v případě trvalého užívání pozemků, došlo k nerovnému přístupu k vybraným subjektům (skupinám) práva a rovněž k zásahu do více jak dvacet let trvajícího pokojného stavu. Stěžovatelka je přitom přesvědčena, že neexistuje rozumný důvod pro výklad, na jehož základě by došlo k rozdílnému režimu u práva osobního užívání pozemků a práva trvalého užívání pozemků, když obě práva mají totožnou - věcněprávní - povahu (na což podle stěžovatelky nepřímo upozornil Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 27/12, pozn. Ústavního soudu: dostupném na internetu na http://nalus.usoud.cz). 6. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se věcně vůbec nezabýval jejím dovoláním, když konstatoval, že se jí nepodařilo položit otázku, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na přípustné, přestože právě na tyto skutečnosti stěžovatelka poukazovala od samého začátku řízení před obvodním soudem. V návaznosti na to stěžovatelka namítá, že "nemůže shledávat soudní proces za spravedlivý" za situace, kdy obvodní soud i městský soud zcela mechanicky - a tedy nepřípustně - vyšly ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem Activities a. s., jenž byl vypracován v rozporu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 900/2012 a sp. zn. 28 Cdo 5012/2014, když i znalec při jednání soudu potvrdil, že pro účely zjištění ceny pozemku nebylo směrodatné, zda projekt výstavby je ve fázi plánování, rozestavěnosti nebo je již komplexně realizován. Tato skutečnost má přitom podle stěžovatelky zásadní vliv na určení výše bezdůvodného obohacení, neboť je-li potenciálním kupcem pouze majitel předmětné stavby, má tento fakt vliv i na výši možného nájemného, jejž nelze podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 946/2013 považovat za obvyklé. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka ještě namítá, že v posuzované věci nebyly brány v potaz svědecké výpovědi řady osob, jimiž bylo prokázáno, že pro provoz daného hotelu nebyly v žádném případě využívány výše specifikované pozemky parcelní číslo 660/1, 656/5 a 3684/7. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého z