III.ÚS 2507/23 – Ústavní soud

III.ÚS 2507/23 ze dne 14. 5. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, sídlem Ulrichovo náměstí 737/3, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. srpna 2023 č. j. 14 To 231/2023-47, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 15 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 3. 8. 2023 č. j. 0 PP 153/2023-38 zamítl jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Oproti předchozímu zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z roku 2022 (rozhodnutím okresního soudu ze dne 28. 11. 2022 sp. zn. 0 PP 228/2022-32) došlo k nepatrnému posunu v tom, že stěžovatel získal tři odměny za svědomitý, dlouhodobý a pravidelný úklid svěřeného úseku, který provádí tak, aby jej nikdo neviděl. Nadále nerespektuje požadavky zaměstnanců, přičemž udává, že není zvyklý pracovat, nemá rád příkazy a nařízení, nemůže pracovat v přítomnosti jiných osob, což odůvodňuje odlišnou kulturou, protože je členem pravoslavné církve a pochází z Gruzie. Vychovatelka vězeňské služby uvedla, že stěžovatel neplní pokyny udělované ženou, ale s ohledem na jinou kulturu se snaží tuto skutečnost zohledňovat alespoň tak, že mu za nerespektování neukládá kázeňské tresty. Stěžovatel tvrdil, že ze zdravotních důvodů může pracovat maximálně 2-3 hodiny denně. 3. Okresní soud na základě východisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu a provedeného dokazování dospěl k závěru, že u stěžovatele od posledního rozhodnutí nenastaly takové změny, aby mohlo být žádosti vyhověno. Nadále platí, že podle dostupných zjištění stěžovatel je práce schopný, avšak k jeho pracovnímu zařazení nedošlo. Takřka žádný posun nenastal ani ve vztahu k plnění pokynů zaměstnanců vězeňské služby. Okresní soud zdůraznil, že z ničeho nevyplývá, že by příslušnost k pravoslavné církvi a gruzínský původ bránily plnění pracovních úkolů v přítomnosti jiných osob či z důvodu pohlaví osoby, která pokyny uděluje. Zvýšené úsilí při provádění úklidu ani úplná náhrada škody nemohou samostatně vést k vyhovění žádosti. Výkon trestu by se musel svou kvalitou vymykat, přičemž stěžovatel se řídí pouze vlastními pravidly. 4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel včasnou stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se s posouzením okresního soudu, přičemž zdůraznil, že stěžovatel nemá pracovní návyky, nemá rád příkazy a nařízení, odmítá pracovat v přítomnosti třetích osob a nerespektuje pokyny žen. Dále dodal, že se stěžovatel na území České republiky dlouhodobě dopouštěl sofistikované trestné činnosti, v rámci které jako člen organizované skupiny vykrádal vozidla dopravních služeb. Stěžovatel patrně v minulosti legálně nepracoval, přinejmenším ne na území České republiky, a odmítá pracovat i ve výkonu trestu. V této souvislosti si vynucuje výhody oproti jiným vězňům. Vězeňská služba sice do jisté míry toleruje, že stěžovatel nerespektuje pokyny žen, soud však nemůže ignorovat, že stěžovatel neplní své povinnosti, a to dokonce z důvodu pohlaví pracovníků vězeňské služby, což je neakceptovatelné. 5. Krajský soud uzavřel, že u stěžovatele nedošlo k zásadní změně, výkon trestu na něj neměl významnější pozitivní vliv a nelze hovořit o jeho polepšení ani o předpokladech budoucího vedení řádného života. Minimálním požadavkem je, aby stěžovatel bezvýhradně plnil veškeré své povinnosti, což se neděje. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že splnil podmínku předpokladu budoucího vedení řádného života, neboť by po podmíněném propuštění vycestoval z České republiky do zajištěného bydlení na Ukrajině ke své rodině, kde má již domluvenou i práci. Krajský soud podle něj při posouzení podmínky polepšení dostatečně nepřihlédl k zařazení do I. diferenciační skupiny, aktivitu, za kterou získal kázeňské odměny, ani to, že nebyl kázeňsky trestán a jde o jeho první odsouzení. 7. Krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a právo na svobodu náboženského vyznání tím, že nezohlednil specifické návyky pramenící z jeho odlišné kultury, které se projevují tak, že není schopen pracovat v přítomnosti jiných osob a dělá mu problém respektovat pokyny od ženy. Ačkoli byl shledán práce schopný, subjektivně pociťuje zdravotní problémy, které mu brání v práci. Úklid svěřeného úseku ale plní řádně. Jestliže mu krajský soud vytýká, že si povinnosti plní podle svých pravidel, namítá, že mu tato skutečnost nikdy nebyla vězeňskou službou kladena k tíži, což vyplývá i z výpovědi vychovatelky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady k řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem proto není přezkum běžné zákonnosti a správnosti napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posouzení výhradně toho, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je proto v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Tyto vady zároveň již nelze jiným předvídaným způsobem odstranit [viz např. nález ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719)]. 10. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [viz např. nálezy ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21 nebo ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 989/22]. Jde o mimořádný zákonný institut, na základě kterého má soud možnost, nikoli povinnost, odsouzeného propustit, jestliže shledá, že dosud odpykanou částí trestu odnětí svobody bylo dosaženo nápravy pachatele a ochrany společnosti. V takovém případě je další výkon trestu nepotřebný a neodůvodněný. 11. Zákonné podmínky, které musí soud při rozhodování o žádosti odsouzeného posuzovat a které musí být kumulativně splněny, jsou stanoveny v § 88 odst. 1 trestního zákoníku. Kromě vykonání alespoň poloviny uloženého trestu (první podmínka) je nutné zkoumat osobnost odsouzeného z hlediska jeho polepšení (druhá podmínka), ale i budoucího předpokladu vedení řádného života (třetí podmínka). Ustanovení § 88 odst. 3 trestního zákoníku přidává další tři (fakultativní) podmínky, jde-li o osobu odsouzenou za zločin. U nich se přihlíží také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával (viz nález sp. zn. IV. ÚS 575/21). 12. Posouzení uvedených kritérií je zásadně věcí soudcovské úvahy. Rozhodnutí však musí být přesvědčivé a předvídatelné. Svůj závěr o (ne)splnění podmínek pro podmíněné propuštění proto musí soudy přiměřeným způsobem odůvodnit. Odsouzenému má být v odůvodnění zamítnutí jeho žádosti vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým způsobem by měl jednat, aby prokázal skutečné polepšení a aby od něj bylo možné očekávat, že povede řádný život. Každé zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat stručný návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny má provést (viz nález sp. zn. IV. ÚS 575