III.ÚS 251/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 251/14 ze dne 17. 4. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky T. P., t. č. Věznice Plzeň - Bory, zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 14 To 165/2013 a 14 To 166/2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. f) a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných spisů se podává, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. 11. 2013 č. j. 1 Nt 101/2012-960 rozhodl, že podle § 73a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu je přípustné přijetí peněžité záruky složené stěžovatelkou jako náhrady předběžné vazby stěžovatelky v řízení o jejím vydání na Ukrajinu k trestnímu stíhání pro trestný čin přivlastnění, zpronevěry nebo odcizení majetku v důsledku zneužití služebního postavení podle § 191 odst. 5 ukrajinského trestního zákona, a zároveň stanovil výši této peněžité záruky částkou 1 000 000 Kč. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 14 To 165/2013 podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu toto usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a znovu rozhodl tak, že podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. řádu se nabídka peněžité záruky jako náhrady předběžné vazby stěžovatelky v řízení o jejím vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu, vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 Nt 101/2012 nepřijímá. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 11. 2013 č. j. 1 Nt 101/2012-969 rozhodl v rámci extradičního řízení, týkajícího se žádosti Ukrajiny o vydání stěžovatelky k trestnímu stíhání pro trestný čin přivlastnění, zpronevěry nebo odcizení majetku v důsledku zneužití služebního postavení podle § 191 odst. 5 ukrajinského trestního zákona, tak, že podle § 396 odst. 2 tr. řádu za použití § 71a, § 73a odst. 1 a § 73 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu přijal peněžitou záruku ve výši 1 000 000 Kč, složenou vyžádanou stěžovatelkou, nabídku záruky pana Bogdana Danylyshyna, nabídku záruky Spolku Šalamoun, spolku na podporu nezávislé justice v ČR, resp. slib vyžádané stěžovatelky, a vyžádanou stěžovatelku propustil z vazby. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 14 To 166/2013 podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu označené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a znovu rozhodl tak, že podle § 396 odst. 2 a § 71a tr. řádu se žádost stěžovatelky o propuštění z vazby zamítá a podle § 73 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu se její písemný slib a nabídka záruky Bogdana Danylyshyna, Spolku Šalamoun, spolku na podporu nezávislé justice v ČR a Alexandra Paraskevich nepřijímají. V jednotlivostech se v ústavní stížnosti namítá, že: 1. Trestní obvinění stěžovatelky postrádají "náležitosti"; stěžovatelka dovozuje, že skutky, které jsou předmětem žádosti Generální prokuratury Ukrajiny o její vydání k trestnímu stíhání, nejsou soudně trestným činem, který naplňuje některou ze skutkových podstat trestných činů stanovených ve zvláštní části zákona č. 140/1961, trestního zákona, platného a účinného v době, kdy se měla dopustit údajného trestněprávně relevantního jednání. Z extradičních materiálů, z návrhu Krajského státního zastupitelství v Plzni ani z usnesení Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze není podle názoru stěžovatelky zřejmé, jakého konkrétního jednání se měla dopustit a v čem spočívá údajná trestnost jejího jednání, na jakém místě mělo dojít k údajnému trestnému jednání, jaká je příčinná souvislost mezi údajným trestným jednáním a údajným vznikem škody, v jakém úředním postavení se údajně nacházela a jaké bylo její postavení v rámci zde uvedených společností, na jakém místě a kdy se dohodla na spáchání údajného trestněprávního jednání s označenými osobami a zda je údajné trestněprávní jednání kryto jejím zaviněním ve formě úmyslu. Obdobné nedostatky vytýká rovněž ruské extradiční žádosti, popisující celkem devět skutků, kterých se měla dopustit. Dovozuje, že tyto extradiční žádosti neodpovídají požadavkům Evropské úmluvy o vydávání, zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, trestního řádu a judikatury Ústavního soudu, a s odpovídajícími námitkami se Vrchní soud v Praze nevypořádal. 2. Obava z útěku stěžovatelky není důvodná; stěžovatelka zdůrazňuje, že se trestnímu stíhání na Ukrajině a v Ruské federaci nikdy v minulosti nevyhýbala, v Moskvě se zdržovala na adrese svého trvalého bydliště a do České republiky vycestovala za účelem lázeňského pobytu. Ukrajinské orgány údajně vedly trestní stíhání stěžovatelky ode dne 12. 8. 2011, avšak nepokusily se ji kontaktovat, natožpak zadržet, ačkoli na jaře 2012 dvakrát legálně překročila státní hranici Ukrajiny. Orgány Ruské federace začaly vyvíjet úkony potřebné k jejímu vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace teprve poté, co Vrchní soud v Praze dne 21. 2. 2013 rozhodl o přípustnosti jejího vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu. Stěžovatelka dne 9. 4. 2013 sepsala žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany, což svědčí o jejím úmyslu trvale zůstat na území České republiky; nachází se ve vazbě již ode dne 17. 5. 2012, přičemž Vrchní soud v Praze neupřesnil závažné konkrétní skutečnosti (silné důvody), proč je třeba ji nadále ve vazbě ponechat, a soustředil se zejména k výši údajně způsobené škody. 3. Nabídnutá peněžitá záruka byla dostatečná; pokud Vrchní soud v Praze obracel pozornost k tvrzené výši škody "v řádu miliard Kč", přecenil stěžovatelčiny skutečné majetkové poměry, kdy nabídnutá peněžitá záruka představuje maximální možnou částku, kterou je v současné době schopná poskytnout, přičemž její ztráta by pro ni znamenala citelnou újmu. Kritéria uplatněná Vrchním soudem v Praze vůči stěžovatelce tudíž z předběžné vazby činí "obligatorní zajišťovací institut". 4. Záruky nabídnuté Bogdanem Danylyshynem a Spolkem Šalamoun lze považovat za "dostatečné". Bogdan Danylyshyn a John Bok (předseda Spolku Šalamoun, spolku na podporu nezávislé justice v ČR) jsou důvěryhodné osoby schopné příznivě ovlivňovat chování stěžovatelky, a tedy způsobilé poskytnout záruku ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu, a B. Danylyshyn navíc stěžovatelce nabídl zaměstnání ve své společnosti. 5. Dochází ke kolizi probíhajících řízení ve věci vydání stěžovatelky k trestnímu stíhání na Ukrajinu a ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přičemž podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 představuje probíhající řízení o udělení mezinárodní ochrany překážkou pro vykonání extradice. Nastala též kolize extradičních žádostí ze strany Ukrajiny a Ruské federace, přičemž o přednosti jedné z uvedených žádostí bude muset ve smyslu ustanovení § 102 zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech rozhodnout ministr spravedlnosti poté, co bude obecnými soudy pravomocně rozhodnuto o přípustnosti či nepřípustnosti vydání stěžovatelky k trestnímu stíhání do Ruské federace (což je výslovně potvrzeno přípisem Ministerstva spravedlnosti ze dne 19. 9. 2013). Rozhodnutí ministra spravedlnosti tedy nelze očekávat dříve, než v řádu mnoha měsíců, či pravděpodobněji let. Ani s těmito námitkami se Vrchní soud v Praze nevypořádal. 6. Zdravotní stav stěžovatelky je nepříznivý, a podmínky předběžné vazby jí neumožňují efektivní léčbu v ústavní stížnosti specifikovaných závažných onemocnění. 7. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka upozornila na udělení doplňkové ochrany podle ustanovení § 14a zákona o azylu dne 18. 2. 2014. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vyd