III.ÚS 2518/25 – Ústavní soud

III.ÚS 2518/25 ze dne 11. 12. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou ve věci ústavní stížnosti Jiřího Malíka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem, se sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 30 Cdo 2271/2016-606, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 19 Co 332/2015-576 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. dubna 2015, č. j. 64 C 28/2010-517, a proti jinému zásahu České republiky - Ministerstva financí, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1 a České republiky - Ministerstva financí, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - konstatoval, že "postupem orgánů veřejné moci, zejména Ministerstva financí, obecných soudů a samotného Ústavního soudu, došlo a nadále dochází k porušování základních práv a svobod stěžovatele zaručených čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1, 5, 7 odst. 2, čl. 10, čl. 11, čl. 30 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, tím, že stát, navzdory pravomocnému rozsudku správního soudu o zavinění státu nezákonným zásahem a rozhodnutí finančních orgánů, nevykonal potřebná nápravná opatření a udržuje stav, kdy stěžovatel fakticky zůstává ve stavu status ex lex, tzn. ve stavu zbavení ústavně zaručených přirozených a základních práv a vyloučen a izolován od společnosti", - zakázal všem orgánům veřejné moci pokračovat v porušování jeho základních práv a svobod, - zrušil v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí, - zakázal České republice - Ministerstvu financí, aby pokračovala v zásahu do jeho základních práv a svobod, který byl zahájen postupem orgánů finanční správy v roce 1998, a uložil jí obnovit stav před tímto zásahem restitucí majetku tvořícího majetkovou podstatu jeho podnikání v rozsahu vymezeném v blíže specifikovaných rozhodnutích Finančního úřadu pro Prahu Jižní Město z roku 1998, - není-li to možné, poskytnul peněžitou náhradu odpovídající reálné tržní hodnotě uvedeného majetku, - přikázal orgánům veřejné moci obnovit stav před zásahem. 2. Stěžovatel uvádí, že jeho ústavní stížnost je reakcí na usnesení sp. zn. III. ÚS 1625/25 ze dne 20. 6. 2025, kterým byla jeho předchozí ústavní stížnost odmítnuta pro nesplnění procesních předpokladů řízení. Stěžovatel uvádí, že nejde o duplicitní ani opakovanou stížnost ve smyslu procesní nepřípustnosti, ale o stížnost, jejímž předmětem je stále trvající a neukončený zásah, jehož právní důsledky nebyly předchozím řízením ani jinými dostupnými prostředky odstraněny. 3. Stěžovatel tak jako v předchozí ústavní stížnosti opakuje, že postup orgánů finanční správy v roce 1998 byl nezákonný. Nesouhlasí s výsledkem odškodňovacího řízení, z něhož vzešla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Nesouhlasí ani s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu v jeho věcech a tvrdí, že zásah do jeho práv stále trvá, a to již 27 let. 4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení a dospěl k závěru, že tomu tak není. 5. Ústavní soud se obsahově obdobnými stížnostmi stejného stěžovatele již zabýval, naposledy právě v usnesení sp. zn. III. ÚS 1625/25. Stěžovateli lze sice přisvědčit, že Ústavní soud nemůže stížnost odmítnout jako "opakovanou stížnost ve smyslu procesní nepřípustnosti", neboť překážku věci rozhodnuté tvoří pouze nálezy, nikoli usnesení (§ 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 6. To však nic nemění na tom, že argumentace Ústavního soudu v usnesení sp. zn. III. ÚS 1625/25 stále platí a rozšíření stěžovatelovy argumentace v nově podané ústavní stížnosti nemůže na podstatě věci nic změnit. 7. Proti rozhodnutím orgánu finanční správy z roku 1998 bylo možno se bránit běžným pořadem práva včetně správního soudnictví. Pokud tak stěžovatel v dané době neučinil, nelze nyní důsledky těchto rozhodnutí napadat jako jiný trvající zásah do práv. V opačném případě by byla zcela popřena subsidiarita ústavní stížnosti a povinnost vyčerpat všechny dostupné prostředky nápravy. Jak již uvedl Ústavní soud v usnesení I. ÚS 1165/18, stěžovatel v prvé řadě nedoložil, že by byl proti zmíněným rozhodnutím finančního úřadu ve své době podal odvolání, o kteréžto možnosti v nich byl řádně poučen. Účinky rozhodnutí finančního úřadu nelze za této situace ‚přetavit' v jiný zásah jen proto, že stěžovatel nevyužil možnosti ochrany svých práv, které měl k dispozici. 8. Napadená rozhodnutí obecných soudů v odškodňovacím řízení již byla předmětem ústavní stížnosti ve věci sp. zn. I. ÚS 399/17. Je-li řízení před obecnými soudy ukončeno rozhodnutím, nelze daná rozhodnutí opakovaně před Ústavní soudem napadat jako trvající jiný zásah do ústavně zaručených práv, ale pouze jako rozhodnutí, a to ve stanovené lhůtě. 9. Nezbývá tak než zopakovat, že stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu (z roku 2016) je podána zjevně po lhůtě dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. 10. V části směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 je stížnost nepřípustná pro řádné nevyčerpání dovolání, jak již uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 399/17 [srov. § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. 11. Ústavní stížností lze napadat "zásah orgánu veřejné moci" do ústavně zaručených práv. Požaduje-li stěžovatel v petitu, aby Ústavní soud "zakázal České republice - Ministerstvu financí, aby pokračovala v zásahu do jeho základních práv a svobod, který byl zahájen postupem orgánů finanční správy v roce 1998, a uložil jí obnovit stav před tímto zásahem restitucí majetku", směšuje vrchnostenskou povahu rozhodnutí finanční správy z roku 1998 a postavení státu (České republiky) jako strany civilního řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. 12. V obou případech však není možno použít zásahovou ústavní stížnost. Proti vrchnostenským aktům orgánů finanční správy se lze bránit ve správním soudnictví (čl. 36 odst. 2 Listiny) a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny) se lze domáhat před civilními soudy, čehož ostatně stěžovatel (byť neúspěšně) využil. 13. V části, v níž stěžovatel požaduje, aby mu Ústavní soud poskytnul "peněžitou náhradu" jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť jde fakticky o požadavek na opětovné zahájení odškodňovacího řízení, ke kterému jsou příslušné civilní soudy. 14. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b), d) a e) zákona o Ústavním soudu odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2025 Daniela Zemanová v. r. soudkyně zpravodajka