III.ÚS 2520/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2520/23 ze dne 30. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky CASINO KARTÁČ Group a. s., se sídlem Slévárenská 400/5, Ostrava, zastoupené JUDr. Jiřím Oršulou, advokátem, se sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2023, sp. zn. 6 As 216/2022, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. srpna 2022, sp. zn. 25 Af 19/2019, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Magistrátu města Ostravy a Statutárního města Ostrava, oba se sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 26 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Úřad městského obvodu Ostrava - Mariánské Hory a Hulváky vydal rozhodnutí, jímž zamítl žádost stěžovatelky o změnu povolení k umístění herního prostoru spočívající v umístění technické hry v provozovně stěžovatelky na adrese 28. října 435/213, Ostrava - Mariánské Hory, a to pro rozpor s obecně závaznou vyhláškou statutárního města Ostravy č. 8/2015, kterou se reguluje provozování loterií a jiných podobných her na území statutárního města Ostravy (dále jen "vyhláška"). 3. Magistrát města Ostravy jako odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 29. 3. 2019, č. j. SMO/184773/19/OFR/HI, změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že doplnil výslovný odkaz na zákonné ustanovení, podle něhož bylo rozhodnuto, přičemž obsahově rozhodnutí potvrdil. 4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 12. 2019, č. j. 25 Af 19/2019-59 správní žalobu směřující proti rozhodnutí Magistrátu města Ostravy zamítnul. 5. Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti stěžovatelky rozsudek krajského soudu zrušil rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 6 As 12/2020-28, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Důvodem kasačního zásahu bylo, že krajský soud nevyzval statutární město Ostrava k oznámení, zda bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení podle § 34 s. ř. s., a dále, že se navzdory žalobní námitce stěžovatelky nezabýval tím, co bylo cílem regulace provedené vyhláškou a přiměřeností této regulace. Ostatní námitky stěžovatelky Nejvyšší správní soud důvodnými neshledal. 6. Krajský soud v opětovném řízení dal možnost vyjádřit se statutárnímu městu Ostrava, které tuto možnost nevyužilo, a doplnil dokazování listinnými důkazy. Žalobu stěžovatelky poté ústavní stížností napadeným rozsudkem opět zamítl a odůvodnění doplnil o argumentaci týkající se legitimního cíle vyhlášky a přiměřenosti této regulace. 7. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustnou podle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Nejvyšší správní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že krajský soud nerespektoval jeho závazný právní názor vyjádřený v předchozím kasačním rozsudku. Uvedl, že stěžovatelka nereaguje na nové závěry krajského soudu, ale jen opětovně vznáší argumentaci, kterou již Nejvyšší správní soud posoudil a kterou v předchozím rozsudku v dané věci shledal jako nedůvodnou. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka s odkazem na čl. 26 a 36 Listiny tvrdí, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces, v důsledku čehož došlo k zásahu "do základního práva podnikat". 9. Stěžovatelka vytýká soudům, že se nezabývaly rozporem vyhlášky s § 19a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, v platném znění (dále jen "ZOHS"), resp. s judikaturou Soudního dvora EU. Stejně tak se nezabývaly zásahem do práva podnikat zaručeného čl. 26 Listiny. Vytýká soudům, že její námitky formalisticky nepovažovaly za žalobní body proto, že je tak v žalobě výslovně neoznačila. 10. Stěžovatelka dále tvrdí porušení svých práv tím, že nedošlo k provedení důkazu rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "ÚOHS") ze dne 29. 3. 2021. Ve zmíněném rozhodnutí ÚOHS je uvedeno, že vyhláška stěžovatelku znevýhodnila, a že je v rozporu s § 19a ZOHS. Stěžovatelka tím namítá vadu opomenutého důkazu. 11. Odkaz Nejvyššího správního soudu na vázanost předcházejícím rozhodnutím v téže věci, v němž dospěl k závěru, že vyhláška není vůči stěžovatelce diskriminační, stěžovatelka považuje za nedostatečný, porušující její právo na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud se měl vypořádat s rozhodnutím ÚOHS. 12. Stěžovatelka dále namítá, že v důsledku diskriminační aplikace vyhlášky vůči ní došlo k porušení jejího práva na podnikání, neboť nesměla ve svém kasinu (v ul. 28. října 435/213, Ostrava) provozovat tytéž hazardní hry, které vyhláška umožňovala provozovat všem ostatním provozovatelům kasin v Ostravě. 13. S odkazem na závěry ÚOHS stěžovatelka uvádí, že v právním státě nemohou vedle sebe obstát navzájem rozporná pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci o téže věci, a proto požaduje zrušení napadených rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 16. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda byly ve správní žalobě řádně uplatněny žalobní body tak, jak v ústavní stížnosti uvádí stěžovatelka. Od toho se pak odvíjí relevance některých dalších námitek stěžovatelky. 17. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností předkládá svou správní žalobu. Po konfrontaci obsahu správní žaloby a napadeného rozsudku krajského soudu, resp. předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2021, v němž byly námitky stěžovatelky týkající se formulace žalobních bodů věcně přezkoumány, Ústavní soud stěžovatelce nepřisvědčil. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti argumentuje judikaturou Nejvyššího správního soudu vymezující pojem žalobního bodu ("každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné"), pomíjí však, že s touto její argumentací se již vypořádal Nejvyšší správní soud v prvním rozsudku ze dne 10. 11. 2021 (body 37-42). 18. Nejvyšší správní soud ve zmíněném rozsudku nezpochybnil argument stěžovatelky, že krajský soud je povinen se vypořádat se všemi žalobními body, byť výslovně nejsou jako žalobní bod formálně označeny. Zároveň ale doplnil, že z žaloby musí být zřejmé, co žalobce vytýká napadenému správnímu rozhodnutí, neboť formulací žalobních bodů žalobce určuje rozsah přezkumu. Zopakoval, že může jít sice o obecné a stručné, nicméně srozumitelné a jednoznačné vymezení skutkových i právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat. Ústavní soud v uvedených východiscích, resp. v aplikovaných závěrech neshledává z pohledu ústavního práva na přístup k soudu jakékoli pochybení. Z obsahu žaloby je zřejmé, že některá tvrzení, která stěžovatelka v ústavní stížnosti označuje jako řádné žalobní body, jsou v žalobě uvedena jen v souvislosti s rekapitulací průběhu řízení o odvolání (část žaloby označená "I. Průběh správního řízení"). Nejen z označení příslušné části žaloby, ale i z jejího obsahu plyne, že jde pouze o rekapitulací námitek uvedených v odvolání proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu ("Žalobce v Odvolání dále zdůraznil, že..."). Z textu žaloby však nijak neplyne, zda některý z těchto argumentů stěžovatelka uplatňuje i ve správní žalobě směřující vůči rozhodnutí odvolacího orgánu. Stěžovatelka po rekapitulaci předchozího řízení (část I. žaloby) pokračuje vlastní argumentací, se kterou již napadá správní rozhodnutí odvolacího správního orgánu (část II žaloby nazvaná "Žalobní bod"). Ústavní soud proto souhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že odvolání a správní žaloba směřují proti jinému rozhodnutí a je o nich rozhodováno v jiném