III.ÚS 2524/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2524/21 ze dne 19. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem se sídlem Pražská 15, Plzeň, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 6 To 104/2020-464 ze dne 4. listopadu 2020 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 558/2021-532 ze dne 16. června 2021, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy, a dále i čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") uznána vinnou přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. d) tr. zákoníku. Trestných činů se měla dopustit stručně řečeno tím, že pod nepravdivou záminkou vylákala od poškozeného F. V. nejprve 400 000 Kč, a následně, když jí poškozený nechtěl předat dalších 200 000 Kč, začala poškozenému vyhrožovat, že pokud jí peníze nedá, uvede na policii, že ji znásilnil, což později také učinila. Dle závěrů okresního soudu uvedenou trestnou činnost stěžovatelka uskutečnila tak, že se snažila od počátku peníze od poškozeného vylákat předstíráním citového vztahu k němu, přičemž vzhledem ke svým příjmům si musela být vědoma skutečnosti, že nebude schopna peníze poškozenému vrátit. Za to jí byl okresním soudem uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3,5 roku s dohledem v rozsahu a s povinnostmi uvedenými v ustanovení § 49 a § 50 tr. zákoníku. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. 3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 11. 2020 sp. zn. 6 To 104/2020 rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že v bodě I. stěžovatelku uznal vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Zároveň byla stěžovatelka výrokem II. podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin křivého obvinění, neboť dle krajského soudu v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v její věci došlo k porušení spravedlivého procesu a požadavků respektování lidské důstojnosti v trestním řízení, přičemž zdůrazňuje, že existence řádného procesu je podmínkou demokratického právního státu (odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94). Uvádí, že soudy v trestní věci vedené proti ní odhlédly od zásady subsidiarity trestní represe, když dle jejího názoru posuzované jednání nedosáhlo ani dolní hranice společenské škodlivosti, dále namítá existenci extrémních rozporů skutkových zjištění s provedenými důkazy. Tvrdí, že krajský soud v její trestní věci porušil zásadu in dubio pro reo, když vycházel z rozporné výpovědi jediného svědka. K napadenému usnesení dovolacího soudu namítá, že Nejvyšší soud dle jejího přesvědčení nedostál své povinnosti nepřehlížet nesprávnou realizaci důkazního řízení, která měla za následek porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Připomíná, že dle čl. 1 Listiny jsou si lidé "rovni v důstojnosti a právech", a že se cítí ponížena ve své důstojnosti postupem obecných soudů, když na rozdíl od osoby označené soudem jako "poškozený" je její výpověď soudem "přeslechnuta" či odmítnuta bez řádného prověření její pravdivosti a její vina je konstruována soudem na základě jeho spekulací, které jsou vzdáleny pravdě. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a jeho úkolem, jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není výklad podústavního práva nebo sjednocování judikatury obecných soudů. Pokud proto napadené rozhodnutí obecného soudu je dostatečně odůvodněno a provedený výklad podústavního práva není zjevně nelogický, protismyslný či jinak vybočující z racionálních interpretačních metod, není důvod, aby závěry obecných soudů Ústavní soud jakkoliv relativizoval, a to i za situace, kdy si je vědom možného výkladu odlišného, který by byl také racionální. Z principu ústavně souladného výkladu a používání právních předpisů totiž plyne rovněž závěr, že Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, zasahuje-li jimi zvolený výklad do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, nikoliv ale v případě, kdy tento způsob výkladu Ústavní soud pouze nepovažuje za nejlepší, případně jediný možný. 8. Dále je vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat výsledky provedeného dokazování. Úkol provádět dokazování skutkového stavu totiž náleží obecným soudům (zejména soudu nalézacímu) a Ústavní soud, který rozhoduje výhradně kasačním způsobem, by mohl přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí těchto soudů v případě, zjistil-li by extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a právními závěry z nich soudy vyvozenými. 9. K takovým závěrům však Ústavní soud nedospěl, neboť shledal, že napadená rozhodnutí jsou logicky a dostatečným způsobem odůvodněna, a že obecné soudy se vypořádaly s námitkami obhajoby. Krajský soud se stěžovatelčinou argumentací zabýval, např. (v odst. 16 napadeného rozsudku) uvedl, že souhlasí se závěry okresního soudu, který dle jeho názoru považoval obhajobu stěžovatelky, že naopak ona půjčila poškozenému 429 000 Kč a on jí následně dluh splácel, za vyvrácenou. Dále Krajský soud shledal, že tato obhajoba je v příkrém rozporu s věrohodnou výpovědí poškozeného, který dle jeho závěrů peníze nepotřeboval, a pokud by si peníze půjčoval, půjčil by si je od banky (což také učinil, aby mohl půjčit peníze stěžovatelce) a nikoliv od stěžovatelky, kterou do té doby prakticky neznal. Krajský soud dospěl k závěru, že bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatelka od poškozeného peněžní částky vylákala, respektive se pokusila vylákat, pod různými nepravdivými záminkami, čímž ho uváděla v omyl (odst. 17). Krajský soud přitom podrobně popsal, že tyto nepravdivé záminky představovalo např. tvrzení stěžovatelky, že peníze vrátí, až jí přijdou z Ameriky. Následně termín stěžovatelka posunula, dál tvrdila (zvláště v souvislosti se získáním posledních 200 000 Kč), že peníze potřebuje ke koupi a následnému prodeji bytů. 10. I Nejvyšší soud se s argumentací stěžovatelky podrobně vypořádal, přičemž uvedl, že za jedinou právní námitku subsumovatelnou pod uplatněný dovolací důvod je možno považovat tvrzení obviněné, že její jednání nemělo být posouzeno jako přečin vydírání. Tuto námitku však shledal zjevně neopodstatněnou s ohledem na skutečnost, že krajský soud správně dovodil, že přečin vydírání (jako předčasně dokonaný trestný čin) byl dokonán již v