III.ÚS 2536/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2536/18 ze dne 19. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CPU TRADE, s. r. o., sídlem Rokytova 4259/1, Brno, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, sídlem Jaselská 940/23, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. května 2018 č. j. 4 Afs 214/2017-66, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2017 č. j. 62 Af 102/2015-104 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22. července 2015 č. j. 23759/15/5300-21442-706367, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 62 Af 102/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen "správce daně") ze dne 7. 7. 2014 č. j. 2974868/14/3002-24801-711251 byla stěžovatelce podle pomůcek ve smyslu § 98 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ve výši 2 847 911 Kč za zdaňovací období říjen 2010 a současně jí byla uložena podle § 37b odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve spojení s § 264 odst. 13 daňového řádu povinnost uhradit penále z doměřené daně v částce 569 582 Kč. Rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2015 č. j. 23759/15/5300-21442-706367 byl změněn citovaný dodatečný platební výměr tak, že se stěžovatelce doměřuje daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2010 ve výši 278 691 Kč a bylo jí uloženo uhradit penále v částce 55 738 Kč. Odvolací finanční ředitelství vyšlo ze zjištění, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno, neboť neodstranila vytčené pochybnosti, neobjasnila veškeré skutečnosti prokazující uskutečnění deklarovaných plnění od obchodních společností m13 production s. r. o. a TKU IVEST s. r. o. a neprokázala oprávněnost nároku na odpočet daně dle § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"). V případě doměření odpočtů daně na základě přijatých daňových dokladů od obchodní společnosti DAIMOS CMC s. r. o. nebylo možné spolehlivě prokázat vědomou účast stěžovatelky na podvodu na DPH, u obchodních případů s touto společností proto Odvolací finanční ředitelství shledalo splnění podmínek nároku na odpočet daně podle § 72 a násl. zákona o DPH. 3. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství podala stěžovatelka žalobu, ve které namítala, že nárok na odpočet DPH lze vyloučit pouze v případě daňového podvodu či porušení zákazu zneužití práva, správce daně měl tedy doplnit odvolací řízení a předestřít skutečnosti vedoucí k závěru o podvodu na DPH, jakož i to, že stěžovatelka o podvodu věděla či se zřetelem k okolnostem vědět mohla. Rozsudkem ze dne 4. 10. 2017 č. j. 62 Af 102/2015-104 krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud označil za podstatné, zda správní orgány prokázaly skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost stěžovatelkou předložených daňových dokladů, a v návaznosti na to posouzení, zda byly splněny podmínky pro přiznání nároku na odpočet daně podle § 72 zákona o DPH. Odmítl přitom argumentaci stěžovatelky, že nárok na odpočet DPH lze vyloučit pouze v případě daňového podvodu či porušení zákazu zneužití práva. Stěžovatelka dle názoru soudu neunesla důkazní břemeno ohledně uskutečnění předmětných zdanitelných plnění, žádnou vadu při hodnocení důkazů správními orgány přitom krajský soud neshledal. 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že daňové orgány správně doměřily stěžovatelce DPH za zdaňovací období říjen 2010, když neuznaly stěžovatelce odpočet daně za transakce s obchodními společnostmi m13 production s. r. o. (pronájem skladu a doprava) a TKU INVEST s. r. o. (nákup zboží), a to proto, že stěžovatelka na základě výzvy správce daně dle § 92 odst. 4 daňového řádu neprokázala přijetí zdanitelného plnění od uvedených společností. Nejvyšší správní soud konstatoval, že pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti dokladů předložených stěžovatelkou byly správními orgány dostatečně jasně vyjádřeny a podepřeny okolnostmi vyplývajícími z dokladů založených ve správním spise, Nejvyšší správní soud se s jejich hodnocením správními orgány a krajským soudem zcela ztotožňuje, a má tedy za to, že správní orgány své důkazní břemeno podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu unesly, zatímco stěžovatelka k jí v přiznání k DPH tvrzeným okolnostem ohledně uplatňovaných odpočtů na základě přijatých zdanitelných plnění ničeho konkrétního nenamítá a zůstává na úrovni zcela obecného nesouhlasu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že předložila ucelený soubor listin k prokázání uskutečnění zdanitelného plnění, které však správce daně v jednotlivostech vůbec nehodnotil nebo se vyjádřil v rozhodnutí v tom směru, že na vystavených dokladech za zboží a na dokladech za přepravu je časový nesoulad v letech uskutečnění, a že na všech předložených nákladních listech chybí vazba, k jakým dokladům za zboží se přeprava vztahuje apod. Z rozhodnutí správce daně dle stěžovatelky nevyplývá, které konkrétní vystavené doklady za zboží a doklady za přepravu trpí časovým nesouladem, případně jakým. Podobně nepřezkoumatelný je závěr správce daně o tom, že nebyl předložen nezpochybnitelný důkazní prostředek, na kterém by bylo potvrzeno přijetí zboží odběratelem k vydané faktuře. Správce daně přitom zcela pomíjí předložené listiny, ze kterých je patrné, že zboží bylo přepravní společností doručeno třetímu subjektu v jiném členském státě Evropské unie a zahraniční subjekty hradily bezhotovostně za toto zboží sjednanou kupní cenu. Stěžovatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") zdůrazňuje, že daňovému subjektu nemohou být přičítány k tíži skutečnosti týkající se jiných subjektů a toliko takové skutečnosti nemohou rozhodovat o oprávněnosti či neoprávněnosti jeho nároku. Stěžovatelka má za to, že došlo také k porušení § 5 a násl. daňového řádu, podle kterého má správce daně při dokazování hodnotit důkazy podle své úvahy, posuzovat každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom má přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Správní orgán má navíc dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. K tomu stěžovatelka odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Af 40/2015-53, který za stejné skutkové situace rozhodl odlišně. Dále stěžovatelka namítá porušení § 92 odst. 5 daňového řádu, který stanoví, že správce daně je povinen prokázat skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice běžného zákona. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Ne