III.ÚS 2538/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2538/18 ze dne 23. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. B. D., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2018 sp. zn. 14 To 41/2018 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2018 sp. zn. Nt 403/2017, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 2 Ústavy, čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným usnesením podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 104/2013 Sb."), rozhodl tak, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace je přípustné pro skutky trestných činů podvodu, tj. krádež majetku podvodem a zneužitím důvěry organizovanou skupinou ve velkém měřítku dle článku 159 část 4 trestního zákoníku Ruské federace, a to za současného přijetí ujištění uvedených v žádosti Generální prokuratury Ruské federace (dále jen "generální prokuratura") ze dne 13. 4. 2017. Výrok tohoto usnesení obsahuje také vymezení skutku, kterým měl stěžovatel skutkovou podstatu uvedeného trestného činu naplnit, jakož i jednotlivých ujištění generální prokuratury. 3. Stěžovatelovu instanční stížnost Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jediné, z čeho tyto soudy dovozují, že jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace je přípustné, jsou ujištění tamní generální prokuratury ve spojení s pouhým formálním prokázáním, že trestní stíhání je v zemi jeho původu vedeno. Tyto garance stěžovatel označuje za pouze proklamativní a neposkytující jistotu, že bude respektováno jeho právo na spravedlivý proces. 5. Stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká, že soudy na jedné straně tvrdí, že nejsou povolány se zabývat důkazy předloženými generální prokuraturou, neboť nerozhodují o jeho vině, na straně druhé reagují na jeho výhrady právě odkazy na obsah písemnosti tohoto státního orgánu. 6. Má za to, že žádost o jeho vydání je ryze účelová, vedená záměrem donutit ho k přiznání, a tím zakrýt případnou trestnou činnost vedoucích pracovníků státního podniku XX, stejně tak jako utajit nezákonné praktiky samotných vyšetřovatelů a dalších pracovníků bezpečnostních složek, jejichž vliv na soudní řízení je nejen dle názoru stěžovatele, ale i renomovaných nevládních i mezivládních organizací v Ruské federaci "nadstandardní". 7. Stěžovatel namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo nezákonné a v České republice by již pro svoji vágnost nemohlo obstát, nastala "kruciální pochybení" ohledně zjišťování skutkového stavu (městský soud i vrchní soud akceptovaly závěry ruských orgánů, dle nichž byly osoby ve vedení státního podniku XX podvedeny, což stěžovatel zpochybňuje především s poukazem na elementární odborné předpoklady pro výkon příslušných funkcí), pochybnosti o trestním řízení v Ruské federaci vyvolává změna procesního postavení některých osob (rovněž stěžovatel byl původně vyslechnut jako svědek), v Ruské federaci absentuje zákonná úprava postupu při výslechu již odsouzených osob v postavení svědka v téže trestní věci (na tento závažný nedostatek upozornil i tamní ústavní soud), jsou patrné intencionální zásahy do vyšetřování směřující k nezákonnému vyvinění vedení označeného státního podniku (jeden z klíčových dokumentů byl vyřazen a došlo ke změnám ve výši údajné škody), do vyšetřování prokazatelně zasahuje Federální služba bezpečnosti (její pracovníci byli zařazeni do skupiny vyšetřovatelů), byl nezákonně prohlášen za uprchlého (usnesení o zahájení trestního stíhání však neobdržel) a k odsouzení spoluobviněných došlo bez vyslechnutí osob, které byly dle obžaloby "podvedené". 8. Stěžovatel zdůrazňuje, že v souvislosti s jeho komplikovaným zdravotním stavem mu hrozí mučení či jiné nelidské zacházení, a to za účelem jeho donucení doznat se k trestné činnosti, kterou nespáchal. Stěžovatel trpí závažným onemocněním, kdy mu musí být aplikován inzulin přinejmenším pětkrát denně, přičemž Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") se opakovaně vyslovil, že ruské orgány k osobám s týmž onemocněním přistupovaly zcela neadekvátně. Tvrzení vrchního soudu, že odsouzení mohou inzulín držet v celách, je mylné. 9. Stěžovatel dále zpochybňuje ujištění generální prokuratury. Již samotná žádost o setkání s konzulárním úředníkem by vedla ke zhoršení jeho pozice, neboť by tím jasně deklaroval, že hodlá kritizovat místní situaci. Případná návštěva konzulárního pracovníka by neproběhla v nepřítomnosti dozorujících ruských zástupců. Diskutabilní jsou rovněž možnosti českých orgánů jeho situaci ovlivnit. 10. Dále polemizuje s postupem obecných soudů. Protokol z veřejného zasedání městského soudu neodpovídá obsahu zvukového záznamu a nezohledňuje další vyjádření. Vrchní soud pochybil tím, že veřejné zasedání nenařídil a stěžovatelovu argumentaci - včetně nejzávažnějších námitek týkajících se nebezpečí ohrožení na životě, mučení, ponižujícího a nelidského zacházení či porušení práva na spravedlivý proces - nereflektoval. 11. Podle stěžovatele obecné soudy nerespektovaly ani judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že trestní stíhání se musí opírat o určitý soubor důkazů a česká strana však má i z hlediska mezinárodních lidskoprávních závazků povinnost požadovat, aby extradiční materiály poskytnuté dožadující stranou svědčily o zachování obecně přijímaných standardů trestního řízení. 12. Stěžovatel rovněž upozorňuje na zprávy mezinárodních organizací a Moskevské helsinské skupiny oponující možnosti Ústavního soudu Ruské federace rozhodnout, zda lze splnit na území Ruska rozhodnutí mezistátního orgánu pro ochranu lidských práv a svobod. 13. Stěžovatel následně ústavní stížnost doplnil. Dává najevo, že setrvává na svém konstatování, že obecné soudy nedůvodně bagatelizovaly jím předložené důkazy, zatímco nepřiznaně vycházely z dokumentů ruské strany, ačkoli zde obsažené svědecké výpovědi (jde přibližně o čtyřicet svědků) poukazují na nezákonné jednání jiných osob než stěžovatele. Právě možnost, že se trestné činnosti dopustili vedoucí pracovníci konkretizovaného státního podniku, zvyšuje riziko, že stěžovateli bude odepřeno právo na spravedlivý proces a bude na něj vyvíjen nátlak skrze jeho nepříznivý zdravotní stav. Stěžovatel uvádí, že de facto k návštěvám českých konzulárních úředníků v ruských věznicích nedochází a neexistuje ani odpovídající mezinárodněprávní rámec. Tvrzení soudu, že inzulin by stěžovatel mohl mít na cele, vychází z chybného překladu a ve skutečnosti mu bez přítomnosti lékaře nebude vydán. Podle stěžovatele neobstojí ani úvahy soudů směřující k neudržitelnému závěru, že garance poskytnuté generální prokuraturou jsou významnější než zprávy týkající se nedostatků v ochraně lidských práv v Rusku, které potvrzuje i judikatura ESLP. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud pro účely tohoto řízení v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vrchní soud a městský soud vyzval k podání vyjádření ohledně obsahu ústavní stížnosti. Oba soudy odkázaly na obsah ústavní stížností napadených usnesení, a proto Ústavní soud tato vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice nezaslal. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyče