III.ÚS 2545/25 – Ústavní soud

III.ÚS 2545/25 ze dne 12. 11. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Ing. Pavly Kňávové, zastoupené Mgr. Evou Láskovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Gajdošova 4392/7, Brno, proti výrokům III, IV a V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. července 2025, č. j. 9 As 52/2025-44, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. ledna 2025, č. j. 65 A 6/2025-8, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. března 2025, č. j. 65 A 2/2025-50, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení a Krajského úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, a Statutárního města Olomouc, se sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatelka podala ke krajskému soudu tři správní žaloby: žalobu proti nezákonnému zásahu 2. vedlejšího účastníka (body 2 až 3 usnesení), žalobu proti rozhodnutím 2. vedlejšího účastníka a žalobu proti rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka (body 4 až 5 usnesení). 2. Krajský soud zásahovou žalobu odmítl. Namítaný zásah, který se podle stěžovatelky týká smluv o budoucích kupních smlouvách, podle soudu není přezkoumatelný ve správním soudnictví. Krajský soud jí proto odkázal na řízení před civilními soudy a poučil ji, že je proti jeho rozhodnutí přípustná kasační stížnost (usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 65 A 6/2025-8). Stěžovatelka podala přímo proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost. 3. Okresní soud stěžovatelčinu civilní žalobu odmítl. Stěžovatelka podle něj ani přes výzvu neodstranila vady žaloby a v řízení kvůli tomu nebylo možné pokračovat. Její skutková tvrzení byla zmatečná a nesrozumitelná a její žalobní návrhy byly neurčité, nevykonatelné a trpěly i dalšími vadami (usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 20 C 42/2025-324). Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí nepodala ústavní stížnost. 4. Krajský soud odmítl i stěžovatelčinu žalobu vůči rozhodnutím vedlejších účastníků. Ve vztahu k rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka soud označil její žalobu za opožděnou. Ve vztahu k rozhodnutím 2. vedlejšího účastníka krajský soud konstatoval, že stěžovatelka ani na jeho výzvu neuvedla tvrzení o konkrétním přímém zásahu do jejích práv (výrok I). Krajský soud zároveň rozhodl, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok II usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 65 A 2/2025-50). Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost. 5. Nejvyšší správní soud její kasační stížnosti částečně vyhověl a částečně ji zamítl. Nejvyšší správní soud zrušil výrok I rozhodnutí krajského soudu v rozsahu, v němž odmítl žalobu vůči rozhodnutím 2. vedlejšího účastníka (výrok I). Ve vztahu k odmítnutí žaloby proti rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka naopak kasační stížnost zamítl (výrok III) a zároveň rozhodl, že v tomto rozsahu účastníkům nenáleží náhrada nákladů řízení před správními soudy (výroky IV a V rozsudku č. j. 9 As 52/2025-44). Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti výrokům III až V tohoto rozhodnutí - tedy proti výrokům, které se týkají její žaloby vůči rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, právo na rovnost účastníků, právo na ochranu vlastnictví a zákazy diskriminace, libovůle a nepřiměřeného zásahu veřejné moci (čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 až 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). 7. Proti napadeným výrokům o věci samé stěžovatelka vznesla tyto námitky: a) Správní soud chybně odmítl zásahovou žalobu s tím, že jde o soukromoprávní věc. Civilní soud však její žalobu také odmítl. Stěžovatelka v dobré víře spoléhala na chybné poučení správního soudu a nepodala proti jeho rozhodnutí kasační stížnost. Soudy postupovaly formalisticky, protože stěžovatelku odkazovaly na různé právní cesty a neposkytly jí účinnou ochranu. Zásah 2. vedlejšího účastníka trvá již přes půl roku a soudy jej řádně neprojednaly. Stěžovatelka jednala v řízení bez právního zástupce a prokazatelně byla bez příjmů. Ve vztahu k rozhodnutí o odmítnutí její zásahové žaloby je proto splněna výjimka z povinnosti vyčerpat před podáním ústavní stížnosti dostupné procesní prostředky. b) Stěžovatelce nebyl přiznán advokát, ačkoli o to žádala a ačkoli byl 2. vedlejší účastník právně zastoupený. c) Opožděnost žaloby proti rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka způsobilo selhání veřejné správy. Ta stěžovatelku nesprávně nepoučila o tom, že její souběžný návrh na přezkum u Ministerstva pro místní rozvoj nemá odkladný či přerušovací účinek na běh lhůty pro podání správní žaloby. Krajský soud navíc stěžovatelku chybně odkázal na civilní řízení. d) Stěžovatelka podala zásahovou žalobu samostatně (sp. zn. 65 A 6/2025), a domáhala se spojení tohoto řízení s řízením o jejích dalších dvou žalobách (sp. zn. 65 A 2/2025). Soud však zásahovou žalobu odmítl a řízení nespojil. e) Soudy opomenuly zásahovou větev řízení. Když Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci žaloby proti rozhodnutím, krajský soud mu nepředložil spis ohledně zásahové žaloby. Nejvyšší správní soud tak nerozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a v důsledku toho chybně uvedl, že stěžovatelka zásahovou žalobu vůbec nepodala. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné. 8. Proti napadeným výrokům o nákladech řízení stěžovatelka nevznesla žádné námitky. 9. Stěžovatelka podala v ústavní stížnosti návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a návrh na přiznání náhrady nákladů řízení o její ústavní stížnosti. Odklad vykonatelnosti je podle ní nutný proto, že by jí jinak hrozilo neprojednání její zásahové žaloby a trvalé odepření přístupu k soudu. Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelka nijak neodůvodnila. III. Posouzení ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva a svobody porušeny nebyly. 11. Ústavní soud předesílá, že přihlížel pouze k argumentaci uvedené v tom podání, které stěžovatelka podala v zastoupení své advokátky - tedy v podání ze dne 26. 9. 2025. K obsahu zbylých dvou podání, které zaslala sama stěžovatelka a které mají bez příloh dalších 28 stran, Ústavní soud nepřihlížel (obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 42/24, bod 7; IV. ÚS 252/22, bod 10; IV. ÚS 1823/24, bod 3). 12. Stěžovatelka podala ke správním soudům tři různé žaloby: žalobu proti nezákonnému zásahu 2. vedlejšího účastníka (část III.1), žalobu proti rozhodnutím 2. vedlejšího účastníka (část III.2) a žalobu proti rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka (část III.3). 13. Rozhodnutí o těchto žalobách se zakládají na odlišných právních důvodech. Tyto odlišnosti jsou z hlediska ústavního přezkumu podstatné. Ústavní soud proto posoudí napadená rozhodnutí ve vztahu ke každé z těchto žalob zvlášť. Ústavní soud dodává, že se nezabýval ústavní stížností ve vztahu k nákladovým výrokům těchto rozhodnutí, neboť proti těmto výrokům stěžovatelka v ústavní stížnosti nic nenamítala. 14. Dvě stěžovatelčiny námitky míří proti řízení před správními soudy jako celku - nikoli proti některému z rozhodnutí [námitky d) a e)]. Ústavní soud proto nejprve stručně vypořádá tyto dvě námitky a až poté se samostatně vyjádří k napadeným rozhodnutím. 15. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní, že krajský soud nespojil řízení o zásahové žalobě s řízením o žalobách proti rozhodnutím. Aniž by Ústavní soud rozebíral otázku, zda by spojení řízení v dané věci bylo vůbec možné, předesílá, že posouzení toho, zda spojit více věcí ke společnému projednání, je především záležitostí obecného soudu - nikoli Ústavního soudu. Nic nenasvědčuje tomu, že kdyby krajský soud obě řízení spojil, mělo by to vliv na výsledek řízení o jednotlivých žalobách [námitka d)]. 16. Stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutím správních orgánů směřovala pouze proti rozhodnutím správních orgánů (body 1 až 5 rozhodnutí krajského soudu a bod 21 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Pro jejich posouzení přitom nebyla její zásahová žaloba podstatná. Pro řádné posouzení její kasační stížnosti proto Nejvyšší správní soud nemusel mít k dispozici soudní sp