III.ÚS 2555/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2555/22 ze dne 4. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Lindušky, zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1936/19, Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2022, č. j. 10 Afs 128/2022-37, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ústavních principů obsažených v čl. 4 a 90 Ústavy České republiky. 2. V řízení, které předcházelo nyní posuzované ústavní stížnosti, Finanční úřad pro Jihomoravský kraj stěžovatele dne 2. 11. 2021 vyrozuměl o výši nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 2007. Proti tomuto vyrozumění podal stěžovatel námitku, kterou zamítl Finanční úřad pro Jihomoravský kraj rozhodnutím ze dne 22. 12. 2021. 3. Toto rozhodnutí správce daně napadl stěžovatel žalobou, kterou však Krajský soud v Brně ("krajský soud") odmítl usnesením ze dne 22. 3. 2022, č. j. 31 Af 11/2022-57, protože dospěl k závěru, že vyrozumění o výši nedoplatku nepředstavuje úkon, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva či povinnosti, neboť je daňový subjekt pouze informován o stavu jeho nedoplatků. Žaloba proto napadla úkon správního orgánu, který není rozhodnutím, a proto musela být podle ustanovení § 70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s.") odmítnuta. Následnou kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem napadeným nyní posuzovanou ústavní stížností. 4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a vydaných rozhodnutí nezbytná, protože účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. 5. Podstata argumentace obsažené v ústavní stížnosti je založena na tvrzení, že správní soudy mají vykládat zákonná ustanovení způsobem, který neodůvodněně neomezuje rozsah správních úkonů přezkoumatelných soudy a soudně přezkoumatelnými proto mají být všechna rozhodnutí, která jsou způsobilá se negativně projevit v právní sféře žalobce. Tímto je v nyní posuzované věci podle přesvědčení stěžovatele i předmětné vyrozumění. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu (i jemu předcházející usnesení krajského soudu) považuje stěžovatel za nepřezkoumatelný a odpírající mu spravedlnost (přístup k soudu). Nejvyšší správní soud údajně zejména nevysvětlil, z jakého důvodu je výklad k úkonu podle § 153 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu aplikovatelný i na rozhodnutí o námitkách. Stěžovatel tvrdí, že má-li být postup podle § 153 odst. 3 daňového řádu považován za neformální úkon správce daně, není zřejmé, z jakého důvodu je proti němu přípustná námitka, která má již povahu samostatného nápravného prostředku. Přenesení závěru o charakteru vyrozumění o výši daňového nedoplatku i na následné rozhodnutí o námitce považuje stěžovatel za formalistické, neboť v tomto případě se již zjevně o rozhodnutí jedná a odkazuje v tomto ohledu i na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2019, č. j. 1 Afs 271/2016-53. Vyloučení správního rozhodnutí ze soudního přezkumu by přitom mělo představovat spíše ojedinělou výjimku. Proto stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušit. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 7. Ústavní soud především konstatuje, že podstata stížnostních námitek se týká výhradně tvrzeného odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae). V nyní přezkoumávaném řízení totiž krajský soud odmítl podanou žalobu z důvodu, že brojila proti úkonu správního orgánu, který není rozhodnutím. Za této situace se proto i následné řízení o kasační stížnosti podané k Nejvyššímu správnímu soudu nutně redukovalo na otázku, zda k odmítnutí žaloby krajským soudem došlo zákonným způsobem [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Je tak zřejmé, že se oba správní soudy nemohly zabývat samotným obsahem předmětného vyrozumění o výši nedoplatku (tzn. jeho věcnou správností), nýbrž výhradně jeho formou. Touto okolností je proto determinován i přezkum, prováděný Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti, jehož úkolem je posoudit, zda Nejvyšší správní soud akceptací právního závěru krajského soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o námitce a jemu předcházejícího vyrozumění o výši nedoplatku nedošlo k protiústavnímu odepření přístupu k soudu. 8. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení § 153 odst. 3 daňového řádu může správce daně daňový subjekt vhodným způsobem vyrozumět o výši jeho nedoplatku a upozornit jej na následky spojené s jejich neuhrazením. Z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že správci daně je dána možnost (nikoliv striktní povinnost), aby daňový subjekt vhodným způsobem vyrozuměl o existenci nedoplatku a jeho výši. Upomínat daňový subjekt je možné teprve, prošel-li marně den splatnosti, popř. náhradní lhůta splatnosti daně, tj. v momentě, kdy je daňová pohledávka splatná a zároveň vykonatelná (odst. 1 cit. zákonného ustanovení). Výraz "vhodným způsobem" znamená, že nejde o formalizované rozhodnutí či výzvu, nýbrž o neformální komunikaci mezi správcem daně a daňovým subjektem. Svojí podstatou se tedy jedná o jakési "poslední varování" před tím, než dojde k vymáhání dlužné částky (nedoplatku). Dlužníkovi by totiž měla být dána reálná možnost, aby v okamžiku, kdy se blíží zahájení vymáhání, byl s tímto rizikem srozuměn a aby případně využil možnosti uhradit nedoplatek dobrovolně a předešel tak doprovodným exekučním nákladům (srov. § 182 až 184 daňového řádu) a všem dalším právním i faktickým negativním dopadům exekuce. Proti vyrozumění se nelze odvolat, nicméně je možné podat námitku, což stěžovatel také učinil. 9. Pokud proto za dané právní úpravy Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvedl, že soudně přezkoumatelným je pouze takové rozhodnutí, které je způsobilé zasahovat do práv žalobce a takovým není vyrozumění o výši nedoplatku, považuje zdejší soud tento závěr za logický, přesvědčivý a ústavně konformní. Vyrozumění vydané podle ustanovení § 153 odst. 3 daňového řádu totiž skutečně samo o sobě žádná práva nebo povinnosti daňového subjektu nezakládá ani nemění, protože k tomuto zásahu do jeho práv došlo již dříve, tzn. ve fázi vyměření daně, kdy tento subjekt mohl uplatnit všechny svoje námitky ohledně uložené daňové povinnosti. 10. Ústavní soud ostatně nepřehlédl, že se tomu v nyní posuzované věci stalo, jelikož se stěžovatel bránil proti uložené daňové povinnosti a v tomto směru uplatnil všechny procesní prostředky, které mu právní řád poskytuje, a to včetně správní žaloby, kasační stížnosti a ústavní stížnosti, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 420/22 ze dne 25. 4. 2022 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz). Za této situace proto skutečně platí právní závěr Nejvyššího správního soudu, že k zásahu do právní sféry stěžovatele došlo již uložením daňové povinnosti (tzn. doměřením daně z příjmů fyzických osob za rok 2007 včetně penále) a předmětné vyrozumění - a logicky ani na ně navazující rozhodnutí o námitce - již právní sféru stěžovatele nijak nezasahuje. 11. Argumentaci stěžovatele Ústavní soud nepovažuje za přesvědčivou a logickou, jelikož by ve svých důsledcích vedla k závěru, že se (fakultativním) zasláním vyrozumění o výši nedoplatku fakticky zahajuje řízení, ve kterém je možné opět zpochybňovat samotnou již pravomocně uloženou daňovou povinnost. Nejvyšší správní soud proto zcela správně uvedl (srov. bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku), že v daném případě jde o čist