III.ÚS 2594/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2594/22 ze dne 18. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti JUDr. Pavla Zdvořáčka, zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, sídlem Perlová 68/7, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013, 139 ICm 2362/2015, 29 ICdo 66/2020-436 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019 č. j. 139 ICm 2362/2015, 103 VSPH 780/2018-379 (KSPL 20 INS 11503/2013), za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti SILMET Příbram, a. s., sídlem Příbram III 168, Příbram, 2) Zdeňka Šilhánka a 3) Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel (žalobce), jakožto přihlášený věřitel č. 21, se v incidenčním sporu vedeném v insolvenční věci dlužníka Zdeňka Šilhánka (dále též jen "dlužník") domáhal vůči první vedlejší účastnici řízení (žalované), jakožto přihlášené věřitelce č. 1, popření pravosti, výše a pořadí dílčích pohledávek z první vedlejší účastnicí řízení přihlášené pohledávky P-1 v žalobě blíže specifikovaných [šlo o dílčí pohledávku č. 1 v celkové výši 30 614 223,39 Kč plynoucí ze smlouvy o úvěru a sestávající z jistiny (13 572 405,86 Kč) a příslušenství (17 041 817,53 Kč), dílčí pohledávku č. 2 ve výši 966 000 Kč představující poplatek za vedení úvěrového účtu a dílčí pohledávku č. 3 v celkové výši 23 187 713,61 Kč z vyplněné blankosměnky sestávající z jistiny (20 690 352 Kč) a příslušenství (2 497 388,61 Kč) - (dále jen "dílčí pohledávky č. 1, 2 a 3")]. 3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 6. 2018 č. j. 139 ICm 2362/2015-325 (KSPL 20 INS 11503/2013) žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu (výrok II.) a mezi účastníky řízení navzájem (výrok III.). 4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 11. 12. 2019 č. j. 139 ICm 2362/2015, 103 VSPH 780/2018-379 (KSPL 20 INS 11503/2013) potvrdil rozsudek krajského soudu ohledně zamítnutí části dílčí pohledávky č. 1 v jistině ve výši 13 572 405,86 Kč a ohledně dílčí pohledávky č. 2 ve výši 966 000 Kč (první věta výroku I.). Dále rozsudek krajského soudu změnil tak, že první vedlejší účastnice řízení nemá za dlužníkem část dílčí pohledávky č. 1 ve výši 17 041 817,53 Kč a dílčí pohledávku č. 3 ve výši 23 187 713,61 Kč (druhá věta výroku I.). Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Dále potvrdil výrok II. rozsudku krajského soudu týkající se náhrady nákladů vůči státu (výrok III.) a uložil stěžovateli a dlužníkovi (druhému vedlejšímu účastníkovi řízení) zaplatit první vedlejší účastnici řízení společně a nerozdílně náhradu znalečného ve výši 4 800 Kč (výrok IV.). Za správné považoval závěry krajského soudu o postoupení pohledávek z úvěrové smlouvy na první vedlejší účastnici řízení, která se stala věřitelkou mj. i dlužníka. Oproti krajskému soudu ovšem dovodil, že první vedlejší účastnice řízení neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno k prokázání existence příslušenství k dílčí pohledávce č. 1, a proto rozsudek krajského soudu v této části změnil. Ohledně dílčí pohledávky č. 3 pak dovodil, že předložená směnka nebyla uplatněna řádně, pročež i v této části bylo třeba rozsudek krajského soudu změnit. 5. Proti rozsudku vrchního soudu podali dovolání stěžovatel a první vedlejší účastnice řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud výrokem I. rozsudku ze dne 31. 5. 2022 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013, 139 ICm 2362/2015, 29 ICdo 66/2020-436 odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako zjevně bezdůvodné. Nejvyšší soud vyšel z obsahu insolvenčního spisu, z něhož vyplynulo, že v reakci na touto ústavní stížností napadený rozsudek vrchního soudu z 11. 12. 2019 č. j. 103 VSPH 780/2018-379 byla přihláška pohledávky P-1 první vedlejší účastnice řízení v rozsahu části dílčích pohledávek č. 1 a 3 a dílčí pohledávky č. 2 odmítnuta (viz usnesení krajského soudu ze dne 3. 2. 2020 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013-P1-7 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 23. 10. 2020 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013, 3 VSPH 437/2020-P1-17 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013, 3 VSPH 437/2020, 29 NSČR 27/2021-P1-37 a ve spojení s dalším usnesením krajského soudu ze dne 19. 11. 2020 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013-P-1-20) a účast první vedlejší účastnice řízení v insolvenčním řízení tak byla ve smyslu § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, ukončena. K tomu podotkl, že stěžovatel ve stávající věci dovoláním napadl výrok I. rozsudku vrchního soudu v jeho první větě, v níž byl potvrzen rozsudek krajského soudu ohledně zamítnutí části dílčí pohledávky č. 1 ve výši 13 572 405,86 Kč a dílčí pohledávky č. 2 ve výši 966 000 Kč. Pohledávky č. 1 a 2 přitom krajský soud považoval pro účely aplikace § 178 insolvenčního zákona za jednu pohledávku, jelikož obě vznikly z téže úvěrové smlouvy. Jestliže Nejvyšší soud neshledal v řízení o přihlášení pohledávky dovolání první vedlejší účastnice řízení přípustným (viz bod 15. výše zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022 č. j. 29 NSČR 27/2021-P1-37) v části týkající se části dílčí pohledávky č. 1, jež činí 53,96 % ze součtu celé dílčí pohledávky č. 1 a 2, řešení právních otázek předložených stěžovatelem v dovolání (týkajících se zbytku téže pohledávky, jež činí 46,04%) by mělo pouze akademický význam. I kdyby totiž stěžovatel byl se svým dovoláním úspěšný, k dílčí pohledávce č. 1 a 2 by se v insolvenčním řízení (stejně) nepřihlíželo (neboť pohledávka byla zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50%) a první vedlejší účastnice řízení by se s těmito pohledávkami insolvenčního řízení neúčastnila. 6. Dovolání první vedlejší účastnice řízení Nejvyšší soud výrokem II. rozsudku ze dne 31. 5. 2022 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013, 139 ICm 2362/2015, 29 ICdo 66/2020-436 zčásti vyhověl a rozsudek vrchního soudu v části druhé věty prvního výroku, jímž vrchní soud změnil rozsudek krajského soudu tak, že první vedlejší účastnice řízení nemá za dlužníkem dílčí pohledávku č. 3 z pohledávky P-1 ve výši 23 187 713,61 Kč, jakož i v závislých výrocích II., III. a IV., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení; ve zbytku dovolání první vedlejší účastnice řízení odmítl. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítl dovolání stěžovatele jako bezdůvodné pouze z toho důvodu (viz body 41 - 43 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu), že účast první vedlejší účastnice řízení u dílčích pohledávek č. 1 a 2 skončila (srov. § 185 insolvenčního zákona) a tedy další řízení a rozhodnutí ohledně části pohledávky č. 1 ve výši 13 572 405,86 Kč a ohledně dílčí pohledávky č. 2 ve výši 966 000 Kč by bylo pouze akademické. Vyslovuje přesvědčení, že jemu i všem ostatním věřitelům dlužníka bylo tímto postupem odepřeno zákonné právo domáhat se prostřednictvím insolvenčního správce podle § 178 insolvenčního zákona proti první vedlejší účastnici řízení práva na náhradu ve výši obou dílčích pohledávek, čímž došlo k poškození stěžovatele na úkor první vedlejší účastnice řízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že rozhodnutí o jeho dovolání nebylo pouze akademické a bezvýznamné, ale mělo či mohlo mít zcela zásadní dopad do práv a majetkové sféry stěžovatele a ostatních věřitelů a bylo povinností Nejvyššího soudu se vypořádat s důvody dovolání. 8. Dále se věnuje potvrzující části rozsudku vrchního soudu. V této souvislosti namítá, že se vrchní soud nevypořádal se všemi rozhodnými důkazy a skutkovými tvrzeními stran, čímž překročil zásadu volného hodnocení důkazů a zatížil napadenou část rozhodnutí nepřezkoumatelností. Stěžovatel rovněž vytýká vrchnímu soudu ústavně nekonformní výklad. Uvádí, že se obecné soudy řádně nevypořádaly především s námitkou týkající se neplatnosti a neúčinnosti smluv o postoupení pohledávky, na jejichž základě přešla přihlášená pohledávka na první vedlejší účastnici řízení. Zde namítá nesprávný postup při zjišťování existenc