III.ÚS 260/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 260/06 ze dne 10. 5. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. V., právně zastoupeného Mgr. L. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. 14 To 98/2005 a proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. 2 T 81/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 38 odst. 2 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"). Dle názoru stěžovatele mělo napadenými rozsudky dále dojít k porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě byl stěžovatel (v trestní věci ,,obviněný", popř. ,,obžalovaný") uznán vinným jednak pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákona, jednak pokračujícím tr. činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Současně bylo za podmínek § 228 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit (zkráceně řečeno) tak, že spolu s dalšími dvěma obviněnými Š. a Ch. provedl v dubnu až květnu 2004 sérii vloupání do předem vytipovaných zlatnictví a hodinářství na různých místech v České republice. Konkrétně měl stěžovatel dne 10. 4. 2004 za použití násilí vniknout do prodejny Hodinářství a zlatnictví Špitálník v H., způsobit škodu na zařízení obchodu a odcizit zboží za více než milion Kč. Dále měl stěžovatel se stejnými osobami obdobným způsobem vniknout dne 30. 4. 2004 do dalšího zlatnictví v K. a dne 6. 5. 2004 do hodinářství a zlatnictví v Č., přičemž v prvém případě způsobil škodu kolem 280 000,- Kč a v druhém případě necelých 30 000,- Kč. Další ze série vloupání, jehož se měl stěžovatel s uvedenými osobami dopustit dne 28. 4. 2004 v Ch., okres Ú., bylo vniknutí do prodejny ELKO-Valenta, kde obvinění způsobili škodu a odcizili věci za více než 400 000,- Kč. Celková škoda, jíž měl stěžovatel spolu s dalšími dvěma osobami na cizím majetku způsobit, přesáhla 1.700.000,- Kč (podrobněji viz napadený rozsudek nalézacího soudu, str. 1 až 17 a str. 20). Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, avšak jeho odvolání bylo v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové dle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto. Ve věci pak stěžovatel ještě podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 7 Tdo 1595/2005 dne 21. 12. 2005 dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto. V odůvodnění svého návrhu stěžovatel nejprve poukazuje na skutečnost, že obecnými soudy v jeho trestní věci nebyly zjištěny žádné přímé důkazy, které by obžalované, a tedy i stěžovatele, ze spáchaných vniknutí do uvedených objektů usvědčovaly. Stěžovatel rekapituluje důkazy, na jejichž základě obecné soudy dospěly k rozhodnutí o vině a polemizuje se závěry odvolacího soudu ohledně uceleného řetězce nepřímých důkazů, z nichž ovšem žádný by samostatně nebyl s to vést k závěru o prokázaném jednání stěžovatele. Stěžovatel namítá, že za účelem posouzení otázky své trestní odpovědnosti navrhoval další důkazy, zejména v řízení před obecnými soudy usiloval o provedení důkazů dalšími telefonními odposlechy, které by prokazovaly jeho neúčast na popsané trestné činnosti. Stěžovatel zdůrazňuje, že v rámci hlavního líčení byly přehrávány toliko hovory vybrané Policií ČR, přičemž tento výběr byl učiněn jednoznačně s cílem stěžovatele poškodit. Dále stěžovatel navrhoval výslech svědka L. A., avšak tomuto důkaznímu návrhu nebylo bez bližšího odůvodnění vyhověno. Stejně tak nebyl obecnými soudy akceptován návrh na přibrání znalce za účelem vypracování znaleckého posudku, případně provedení odborného vyjádření k otázce záběrů kamerových systémů, na nichž jsou v jednotlivých případech dle názoru stěžovatele zachyceny zcela neidentifikovatelné osoby. Ač obecné soudy tyto záběry vyhodnotily ve stěžovatelův neprospěch, domnívá se stěžovatel, že je možný i závěr zcela jiný. Stěžovatel je přesvědčen, že neprovedením navrhovaných důkazů nebyly náležitě odstraněny důvodné pochybnosti z hlediska viny, včetně případného uplatnění zásady in dubio pro reo. Stěžovatel rovněž zpochybňuje průkaznost rekognice provedené svědkyněmi Hlaváčovou a Jelínkovou. Námitky stěžovatele podobně jako v řízení odvolacím směřují i do způsobu odběru pachových stop a jejich následné identifikace. Stěžovatel zdůrazňuje procesní nepoužitelnost těchto stop vzhledem k okolnostem jejich sběru a dalšího nakládání s nimi. Dále stěžovatel namítá, že u skutku ze dne 28. 4. 2004 nebyla zjištěna a tedy ani orgány činnými v trestním řízení předložena ,,tzv. lokalizace mobilních telefonů", včetně telefonických hovorů. Obdobná důkazní situace se pak dle tvrzení stěžovatele opakuje u skutků zde dne 30. 4. a 6. 5. 2004, kdy se opět jedná ryze o důkazy nepřímé, které se navíc v převážné většině ani stěžovatele netýkají, neboť se hovoří téměř výlučně o spoluobžalovaných Ch. se Š. II. Ústavní soud si v projednávané věci vyžádal spis Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 2 T 81/2004 a dále vyjádření účastníků. Předseda senátu okresního soudu ve svém vyjádření uvedl, že vina stěžovatele byla provedenými důkazy jednoznačně prokázána. Obdobně předseda senátu soudu odvolacího nesdílí názor stěžovatele ohledně údajného porušení základních práv a svobod a v dalším odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, stejně jako další dva obvinění, v hlavním líčení popřel, že by se trestné činnosti dopustil. Uvedl, že byl na začátku dubna 2004 v H. spolu s obžalovanými Š. a Ch., neboť v té době sháněli náhradní díly pro motorové vozidlo obž. Š. Stěžovatel připustil, že snad byl někdy v K., zatímco v Č. a v Ch. podle svého tvrzení nikdy nebyl. Podle názoru stěžovatele byla trestná činnost spáchána jinou osobou. Nalézací soud prováděl poměrně rozsáhlé dokazování. Byly provedeny výslechy četných svědků, zejména majitelů vyloupených objektů, jejich zaměstnanců a osob, jež se v době spáchání trestného činu zdržovaly nablízku. Vyslechnuta byla rovněž družka stěžovatele paní R. D. Dále byli jako svědci vyslechnuti kriminalisté, kteří se podíleli na odhalení projednávané trestné činnosti, a to i v otázce odběru pachových stop. K důkazu byly provedeny záznamy zajištěné podle § 88 a 88a tr. řádu (odposlechy a sledování pohybu mobilních telefonů obžalovaných, včetně stěžovatele), odposlechy byly přehrány. Nalézací soud dále odkázal na listinné důkazy založené ve spise (protokoly z domovních prohlídek, přepisy uskutečněných tel. hovorů, odborná vyjádření ohledně srovnání pachových stop, náčrtky, fotodokumentace, atd.). K důkazu byly provedeny i záznamy kamerových systémů z místa činu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak soud uvedené důkazy hodnotil v jejich souhrnu tak, že z nich lze bez závažných pochybností usuzovat na vinu všech obžalovaných spácháním trestné činnosti tak, jak byla uvedena v obžalobě. V odůvodnění odvolání podaného proti rozsudku soudu prvého stupně stěžovatel označil důkaz srovnáním pachových stop za nepoužitelný a dále obdobně uvedl, že záznamy telefonních hovorů podle jeho názoru mu trestnou činnost neprokazují. Podobně jako v ústavní stížnosti, i v podaném odvolání stěžovatel namítal, že byly přepsány pouze části rozhovorů a že došlo k jejich zkreslení. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že skutková zjištění soudu prvého stupně jsou správná a úplná. Dle krajského soudu nalézací soud provedl všechny potřebné důkazy a učinil tak způsobem, který je v souladu s trestním řádem. Krajský soud však dal stěžovateli za pravdu v tom, že v při provádění srovnávací pachové zkoušky, vztahující se k případu vloupání do prodejny ELKO v Ch., nebyla o tomto úkonu informována právní zástupkyně stěžovatele, byť tato žádala, aby byla informována o všech úkonech v trestním řízení. Krajský soud proto uznal, že uvedený důkaz týkající se vloupání v Ch. není použitelný. Podle odvolacího soudu však zbývající důkazy, byť nepřímého charakteru, obžalované, a tedy i stěžovatele, z jejich jednání bez pochybnosti usvědčují. Pokud jde o řízení o dovolání, Nejvyšší soud shledal, že stěžovatel podal dovolání ve skutečnosti z jiného důvodu, než který stěžovatel uplatňo