III.ÚS 2619/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2619/24 ze dne 30. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného JUDr. Gabrielou Wagnerovou, advokátkou, sídlem Ruprechtická 158/12a, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024 č. j. 8 Tdo 423/2024-315, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 1. 2024 č. j. 31 To 385/2023-286 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 9. 2023 č. j. 3 T 84/2023- 213, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení čl. 90 a 95 Ústavy. 2. Z napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel jako obžalovaný během svého trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 88/2021 podal trestní oznámení na policisty, kteří v tomto řízení vystupovali jako svědci. Tvrdil, že při hlavním líčení lhali a křivě svědčili o tom, že během zásahu vůči němu neměli kamery ani na sobě, ani ve služebním voze, a to z důvodu, že by se potvrdilo, že je žádal o pomoc se zdravotními problémy a nebyla mu zavolána záchranka. Trestní oznámení vedlo k vyšetřování policistů ze strany GIBS. Ta ale žádné pochybení neshledala a obecné soudy v trestní věci sp. zn. 2 T 88/2021 také ne. 3. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel shledán vinným přečinem křivého obvinění [§ 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) trestního zákoníku] a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu (§ 284 odst. 2 trestního zákoníku), neboť byl u něj také nalezen pervitin. Za tyto přečiny byl v souběhu s dalším dříve spáchaným přečinem odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Okresní soud stěžovateli dále uložil trest propadnutí věci a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Krajský soud k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu zrušil. Nově jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, ve zbytku rozhodl stejně. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Pro její naplnění by musel být srozuměn s tím, že policisté se trestného činu nedopustili, nikoliv s tím, že podáním trestního oznámení jim může způsobit trestní stíhání. Stěžovatel po celou dobu trestního řízení ve věci sp. zn. 2 T 88/2021 tvrdil, že policisté měli mít kamery a měl důvod se domnívat, že lhali. Ve věci sp. zn. 2 T 88/2021 byly provedeny výslechy policistů, ze kterých jednoznačně nevyplynulo, zda kamery měli či nikoliv a v jejich výpovědích dokonce měly být vyjeveny rozpory. Nejednal v úmyslu způsobit policistům újmu. Pomocí prověřování GIBS se ale snažil domoci důkazů svědčících v jeho prospěch, které by následně uplatnil v odvolacím řízení. Závěr, že si byl vědom toho, že policisté postupovali zcela v souladu se zákonem a on podal lživé trestné oznámení ke GIBS, je v rozporu se skutkovými zjištěními. Řízení rovněž trpí vadou opomenutých důkazů. Domnělé jednání stěžovatele nadto ani nebylo společensky škodlivé a s ohledem na okolnosti věci nebylo nutné jej posoudit jako trestné. 5. Stěžovatel následně osobně, tj. nikoli prostřednictvím své advokátky, zaslal "doplnění ústavní stížnosti". Namítal, že obecné soudy vůbec nevyšetřily, zda policisté měli kamery nebo ne. Policisté také své výpovědi účelově měnili. Po vyhlášení rozsudku okresního soudu soudce navíc sám prohlásil, že mu bylo ředitelem policie sděleno, že záznam z kamer sice existoval, ale je již přehrán. Stěžovatel proto navrhl, aby si Ústavní soud vyžádal zvukový záznam z vyhlášení rozsudku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek, bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní důsledky. 8. Existují tři druhy pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy, které nabývají takové intenzity, že je nezbytný kasační zásah Ústavního soudu. První skupinu vad tvoří nepřípustné důkazy. Druhou skupinu vad při dokazování tvoří tzv. opomenuté důkazy. Jde o důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval a které téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost. Třetí skupinu vad důkazního řízení, významných z ústavněprávního hlediska, tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04). 9. Pokud jde o stěžovatelovu námitku ohledně tzv. opomenutých důkazů, jak již uvedl Nejvyšší soud, okresní soud k důkazu provedl nejen trestní oznámení podané stěžovatelem, úřední záznam GIBS o vyhodnocení provedených šetření včetně dalších důkazů, ale i podstatný obsah spisu sp. zn. 2 T 88/2021. Krajský soud v této souvislosti potvrdil, že okresní soud vycházel i z protokolů o výsleších policistů a protokolů o hlavním líčení v trestní věci sp. zn. 2 T 88/2021. 10. Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Závěr obecných soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění je dostatečně odůvodněný a má podklad v provedených důkazech a z nich dovozených skutkových zjištění. K prokázání subjektivní stránky trestného činu bylo kromě výpovědí policistů provedeno množství listinných důkazů. Závěr o tom, že stěžovatel přivolání záchranné služby nepožadoval a že policisté neměli kamery, tak nestojí pouze na výpovědích zasahujících policistů, ale i na dalších důkazech. 11. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vůbec nevypořádal se závěrem Nejvyššího soudu, že přehlédl zásadní důkaz, jehož existencí je zkoumání funkčnosti kamer zcela nepodstatné (bod 21 napadeného usnesení). Tímto důkazem byly svědecké výpovědi známých stěžovatele ve věci sp. zn. 2 T 88/2021, kteří byli se stěžovatelem ve stejné době jako policisté a kteří nepotvrdili tvrzení stěžovatele, že po policistech požadoval zajištění lékařské služby. Stěžovatel tak měl z uvedeného trestního řízení informace, jak jeho známí vypovídali. Obecné soudy také poukázaly na to, že stěžovatel trestní oznámení podal až poté co ve věci sp. zn. 2 T 88/2021 rozhodl okresní soud. Ten přitom považoval za v podstatě vyloučené, že by zasahující policisté stěžovateli nezavolali záchrannou službu, pokud vykazoval znaky zjevné zdravotní indispozice. Když