III.ÚS 2620/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2620/19 ze dne 3. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Michala Žemličky, Ph.D., zastoupeného Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem, sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2019 č. j. 24 Cdo 1020/2019-553, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 1636 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v části "a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele", a § 1637 odst. 1 téhož zákona, v části "a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele", za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Světlany Studené, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhuje zrušit § 1636 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), v části "a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele", a § 1637 odst. 1 téhož zákona, a to v části "a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele". 2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 30 C 383/2015 se podává, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 20. 4. 2018 č. j. 30 C 383/2015-399 bylo určeno, že vedlejší účastnice je (vedle stěžovatele jako žalovaného) dědičkou Ing. Martina Žemličky (výrok I.). Dalšími výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu. Obvodní soud vzal za prokázané, že vedlejší účastnice žila se zůstavitelem od roku 2008 do jeho smrti ve společné domácnosti v jeho bytě a o tuto společnou domácnost oba pečovali, trávili spolu volné chvíle, jezdili na dovolené a jako pár působili na své okolí, zůstavitel hradil náklady spojené s bydlením a vedlejší účastnice mu na ně přispívala finančními prostředky, v době její nezaměstnanosti jí zůstavitel hradil zdravotní pojištění a náklady za služby mobilního operátora. Na takto zjištěný skutkový stav obvodní soud použil § 1637 obč. zák. a uzavřel, že vedlejší účastnice je ve třetí třídě dědičkou po zůstaviteli. 3. K odvolání stěžovatele jako žalovaného Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 9. 2018 č. j. 70 Co 268/2018-471 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). 4. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 téhož zákona, neboť stěžovatel vznáší výhrady proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění rozhodujících pro právní posouzení a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje odlišný právní názor, že vedlejší účastnice a zůstavitel nepochybně společnou domácnost nevedli. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel rekapituluje řízení, v němž odmítl uznat vedlejší účastnici jako dědičku po zůstaviteli. Má za to, že soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu. Nesouhlasí s odmítnutím dovolání, neboť v něm brojil proti nesprávnému právnímu posouzení věci. Podle jeho názoru může být způsobilým dovolacím důvodem i procesní vada spočívající v porušení práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, která má zásadní vliv na výsledné rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje především na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527). Má za to, že legitimním dovolacím důvodem mohou být i skutkové závěry, které nejsou odůvodněné nebo jsou v rozporu s obsahem spisu. Vady předmětného řízení jsou dle stěžovatele zásadní, neboť nebyla respektována pravidla pro hodnocení důkazů a skutkové závěry soudů jsou nepřezkoumatelné. Vedlejší účastnice obsadila byt protiprávně bez souhlasu stěžovatele, zmocnila se v něm obsažených listin (zejména přehledu plateb a výdajů) a předložila je soudu. V bytě však mohly být i jiné listiny prospívající stěžovateli, což si však stěžovatel ověřit nemůže, neboť do bytu nemá přístup. Obvodním soudem byl nedostatečně poučen, neboť nebyl vyzván k doplnění svých tvrzení a k označení důkazů, takže rozhodnutí obvodního soudu pro něj bylo překvapivé. Soudy se také nevypořádaly se všemi jeho námitkami, městský soud jen mechanicky převzal odůvodnění obvodního soudu, z jejich rozhodnutí není zřejmé, na základě kterých konkrétních zjištění měly soudy dovodit, že stěžovatelka žila se zůstavitelem ve společné domácnosti jako jeho životní partnerka. Závěrem stěžovatel uvádí, že měl být zohledněn způsob nabytí majetku zůstavitelem, když jeho většina pochází z pozůstalosti po rodičích. 6. Zákonná ustanovení, která jsou navrhována ke zrušení, jsou podle stěžovatele v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatel zpochybňuje nárok tzv. spolužijících osob, vyjadřuje se k usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 1902/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a vyslovuje názor, že nárok takových osob by byl legitimní pouze ultima ratio, tj. není-li zde jiného příbuzného. Staví-li napadená ustanovení naroveň některé rodinné příslušníky (sourozence) a tzv. spolužijící osoby, nejsou respektovány principy dědického práva a ústavní práva dědiců ze strany rodiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. 9. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání s tím, že "závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně jde o otázku, která v rozhodovací praxi dosud nebyla vyřešena". K tomu uvedl, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily, neboť dospěly k neúplným a vadným skutkovým zjištěním. 10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem dovolání, obsaženého ve spisu obvodního soudu, přisvědčuje závěru Nejvyššího soudu, že námitky stěžovatele nezakládají přípustnost dovolání, neboť jejich prostřednictvím jsou zpochybněna skutková zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci založeného na zpochybňování skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a na kritice hodnocení důkazů. Takové dovolání trpí vadou, protože nesplňuje předepsané obligatorní náležitosti. N