III.ÚS 2627/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2627/22 ze dne 11. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SAPARIA a. s., se sídlem Libušská 319/126, Praha 4, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č. j. 3 Ko 22/2021-849, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2021, č. j. 89 K 36/2001-756, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny její základní práva a principy zakotvené v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 1 odst. 1 a v čl. 4 Ústavy, v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud" nebo "konkursní soud") v konkurzu vedeném na majetek společnosti MASOSPOL, s. r. o. v likvidaci (dále jen "úpadkyně") v záhlaví citovaným usnesením zamítl návrh stěžovatelky jako konkursní věřitelky na zařazení její pohledávky v celkové výši 258 833 709,48 Kč, přihlášené dne 1. 3. 2021 z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v zaplacení kupní ceny za nemovité věci podle kupní smlouvy dne 22. 10. 1999 (jde o pohledávku s označením P 49; výrok I usnesení městského soudu), a dále zamítl návrh stěžovatelky na zařazení její pohledávky v celkové výši 165 000 000 Kč, přihlášené dne 18. 3. 2021 z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v zániku zatížení právními břemeny zmíněných nemovitých věcí (jde o pohledávku označenou jako P 50; výrok II usnesení městského soudu). V odůvodnění usnesení městský soud zejména uvedl, že vyzývala-li stěžovatelka správce konkursní podstaty, aby zapsal do seznamu přihlášených pohledávek její výše uvedené pohledávky přihlášené z titulu bezdůvodného obohacení, pak takto správce konkursní podstaty ani podle městského soudu jednat nemohl, neboť obě přihlášky stěžovatelky bylo nutno posoudit ve smyslu § 22 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pro věc rozhodném (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), jako uplatněné opožděně. V dané konkurzní věci se totiž konalo přezkumné jednání, od něhož je nutno počítat včasnost uvedených přihlášek stěžovatelky, již dne 5. 4. 2004, když ovšem stěžovatelka své přihlášky uplatnila teprve dne 22. 2. 2021, respektive dne 18. 3. 2021, tedy zjevně po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty od uvedeného přezkumného jednání (§ 22 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání). 3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí městského soudu potvrdil a pouze přeformuloval některé výroky. Rovněž podle vrchního soudu totiž skončila propadná přihlašovací lhůta ve smyslu § 22 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jako kupující uzavřela v roce 1999 s úpadkyní kupní smlouvu na nemovité věci s tím, že za ně zaplatí částku cca 300 000 000 Kč. Část této kupní ceny přitom měla být hrazena započtením vzájemných pohledávek mezi stěžovatelkou a úpadkyní. Následně, vzhledem k ekonomické situaci prodávající, byla stěžovatelka v mezidobí jmenovaným správcem konkursní podstaty úpadkyně vyzvána, aby uhradila na základě uvedené kupní smlouvy dohodnutou kupní cenu, kdy v opačném případě správce konkursní podstaty hodlal od kupní smlouvy odstoupit s tím, že uvedené nemovité věci by byly zahrnuty do konkursní podstaty úpadkyně. V návaznosti na to stěžovatelka správce konkursní podstaty upozornila, že část kupní ceny za uvedené nemovité věci byla uhrazena započtením vzájemných pohledávek. Správce konkursní podstaty tuto skutečnost měl podle stěžovatelky dopisem ze dne 29. 10. 2002 akceptovat s tím, že uvedené nemovité věci do majetkové podstaty úpadkyně zahrnuty nebudou a stěžovatelka tak byla v dobré víře, že od kupní smlouvy nebude odstoupeno. Následně ovšem v roce 2009 bez jakéhokoliv předchozího upozornění správce konkursní podstaty zahrnul uvedené nemovité věci do konkursní podstaty úpadkyně, čemuž se stěžovatelka právními prostředky bránila. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022 sp. zn. 29 Cdo 3019/2020 [rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz], jenž interpretuje tak, že podle právního názoru Nejvyššího soudu je kupní smlouva uzavřená mezi ní a úpadkyní platná a účinná a že celou věc je nutno hodnotit, jako by k odstoupení od kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a úpadkyní správce konkursní podstaty nikdy nepřistoupil. S tímto právním závěrem Nejvyšší soud předchozí rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudům nižších stupňů k dalšímu řízení. 5. Ještě před vydáním uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu přitom stěžovatelka přihlásila výše uvedené pohledávky do konkursního řízení vedeného proti úpadkyni, na což ovšem správce konkursní podstaty reagoval právě tak, že přihlášky stěžovatelky je nutno hodnotit jako opožděné. Stěžovatelka s tímto názorem správce konkursní podstaty nesouhlasila a proto vyvolala řízení, z něhož vzešla nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí, když obecné soudy se s právním názorem správce konkursní podstaty o opožděnosti přihlášek stěžovatelky totožnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že jejich rozhodnutí jsou příliš stručná, nereagují na jí uplatněné námitky a jsou proto nepřezkoumatelná. Nerespektují přitom základní objektivní východisko, že stěžovatelka těžko mohla své pohledávky v roce 2004 (tzn. v zákonné dvouměsíční lhůtě) přihlásit do konkursního řízení, když tehdy byla správcem konkursní podstaty ujištěna, že tento úhradu kupní ceny nemovitých věcí, provedenou dílem započtením, akceptuje a stěžovatelka tak mohla těžko očekávat, že o několik let později správce konkursní podstaty nečekaně zahrne uvedené nemovité věci do majetkové podstaty úpadkyně. S touto skutečností se obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích v podstatě vůbec nevypořádaly. 6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 9. K tomuto závěru Ústavní soud dospěl přesto, že nerozporuje jistou bezvýchodnost, do níž se stěžovatelka mohla dostat, spoléhala-li skutečně na vyjádření správce konkursní podstaty úpadkyně, že od kupní smlouvy neodstoupí a tudíž že se předmětné nemovité věci nestanou součástí majetkové podstaty, když ovšem po několika letech uvedené nemovité věci do majetkové podstaty úpadkyně přesto zahrnul; to bylo ovšem již dávno poté, co stěžovatelce uplynula prekluzivní lhůta pro možné přihlášení jejích pohledávek jako věřitelky do konkursního řízení. 10. Na druhou stranu, ze samotné argumentace stěžovatelky vyplývá, že v mezidobí měl Nejvyšší soud rozhodnout výše cito