III.ÚS 2640/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2640/24 ze dne 22. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., t. č. v předběžné vazbě, zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2024 č. j. 14 To 87/2024-211 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2024 č. j. Nt 403/2024-159, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Městský soudu v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 4. 7. 2024 č. j. Nt 403/2024-159 podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, rozhodl, že je přípustné vydání stěžovatele do Ukrajiny k trestnímu stíhání pro trestný čin nezákonného držení vozidla podle části druhé článku 289 ukrajinského trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že se neoprávněně zmocnil motocyklu v hodnotě 153 153 hřiven (147 011 Kč). Městský soud o přípustnosti vydání rozhodl za současného přijetí ujištění a záruk Úřadu generálního prokurátora Ukrajiny ze dne 4. 3. 2024 č. 19/1/2-29657-23. 3. Městský soud konstatoval, že trestná činnost, které se měl stěžovatel dopustit, splňuje podmínku oboustranné trestnosti, není promlčena a že z předložených materiálů ukrajinské strany je dostatečně zřejmé, že skutek, pro který je trestní stíhání stěžovatele vedeno, byl spáchán a nese znaky trestné činnosti. Zároveň je dáno důvodné podezření, že se jí dopustil stěžovatel, což je pro potřeby vydávacího řízení důkazně podloženo. Nejde o trestní řízení, které by bylo vykonstruováno nebo by bylo dílem libovůle. Nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly závěru, že v daném případě jde o splnění zákonných podmínek pro nepřípustnost vydání podle § 91 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. S ohledem na překročení státní hranice Ukrajiny v časově blízké návaznosti k datu, kdy měl být skutek spáchán, ukrajinské orgány dovodily, že se stěžovatel svým pobytem mimo území Ukrajiny snaží trestnímu stíhání pro skutek, kterého se měl dopustit opakovaně, vyhnout. Stěžovatel při veřejném zasedání u městského soudu uvedl, že k České republice žádné vazby nemá, raději by se vrátil na území Polska, kde již společenské vazby má. V Polsku, v České republice ani v jiném státě nežádal o mezinárodní ochranu. Soud nezjistil žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly opravdovost a věrohodnost poskytnutých záruk ze strany Úřadu generálního prokurátora Ukrajiny. 4. Stížnost proti uvedenému usnesení městského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 16. 7. 2024 č. j. 14 To 87/2024-211 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. 5. Vrchní soud dospěl k závěru, že orgány činné ve vydávacím řízení v posuzované věci respektovaly zákonná pravidla řádného extradičního procesu. K námitkám stěžovatele ohledně časové posloupnosti sdělení podezření a spáchání skutku vrchní soud uvedl, že v identifikačních údajích stěžovatele je uvedeno, že sdělení podezření ze dne 31. 10. 2019 se týkalo spáchání trestného činu podle čl. 185 části 1 trestního zákoníku Ukrajiny, tedy jiného trestného činu, než pro který má být vydán na Ukrajinu. Žádost o vydání se však týká skutku spáchaného na přelomu 13. 11. 2019 a 14. 11. 2019. Vrchní soud dodal, že podle slov stěžovatele je v Polsku projednávána žádost o jeho vydání pro krádež auta, při níž měl někomu vyhrožovat. Žádosti údajně dosud nebylo vyhověno, neboť stěžovatel dosud nevykonal trest, který mu měl být uložen v Polsku. 6. Vrchní soud dále odkázal na stanovisko Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva vnitra a Nejvyššího státního zastupitelství z února 2024 zabývající se bezpečnostní situací ve vybraných oblastech Ukrajiny. Vyplývá z něj, že Rivnenská oblast nacházející se na západě území Ukrajiny byla identifikována jako oblast s nejmenším výskytem mimořádných událostí souvisejících s probíhajícím ozbrojeným konfliktem na Ukrajině. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud porušil jeho ústavně zaručená práva, když o stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2971/09. 8. Stěžovatel tvrdí, že současná bezpečnostní situace na Ukrajině by jej mohla fatálně poškodit. Připomíná, že vrchní soud se věnoval výslovně situaci v Rivnenské oblasti nacházející se na západě území Ukrajiny. Stěžovatel by nicméně mohl být v případě vazby či výkonu trestu umístěn do Bilocerkivské, Žytomyrské, Zbaražské, Drohobycké, Kolomyjské, Zakarpatské nebo Čortkivské oblasti. Stěžovatel tvrdí, že zejména Bilocerkivská a Žytomyrská oblast se nachází blízko centrální Ukrajiny, kde v souvislosti s válečným konfliktem stěžovateli hrozí větší nebezpečí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná [stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). IV. Vlastní posouzení 10. Po seznámení se s argumentací stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 12. Napadenými rozhodnutími bylo podle § 95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ukrajiny. Ústavní soud podotýká, že vydání k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do cizího státu, má-li k němu dojít proti vůli osoby, která má být vydána, představuje vždy významný zásah do jejích základních práv a svobod. Tato osoba je za tímto účelem zbavena osobní svobody (čl. 8 odst. 1 Listiny), a to s možnými nezanedbatelnými dopady do všech sfér jejího života [např. nález ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1015/14 (N 155/82 SbNU 451), bod 32]. Stěžejní záruka, že vydáním nedojde k porušení jejích základních práv a svobod spočívá v rozhodování soudu o tom, zda je vydání přípustné. Tím, že toto rozhodování nezbytně předchází vlastnímu rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání podle § 97 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, zákonodárce zajistil, že se soudní posouzení relevantních aspektů vydání nestane v důsledku jeho realizace bezpředmětným [nález ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 665/11 (N 160/70 SbNU 477), bod 36]. Dotčená osoba má v soudní fázi extradičního řízení právo vyjádřit se k otázce přípustnosti jejího vydání, jakož i navrhovat důkazy tuto přípustnost zpochybňující. Uplatní se zde zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidskách práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [např. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3)]. 13. Ústavní soud nevyhodnotil jako protiústavní postup vrchního soudu, který o stížnosti stěžovatele rozhodl v neveřejném zasedání. Podle § 232 trestního řádu rozhoduje soud ve veřejném zasedání tam, kde to zákon vysloveně stanoví, přičemž v souvislosti s řízením o stížnosti takový pokyn zákonem dán není. Nadřízený soud pak o stížnosti rozhoduje v souladu s ustanoveními § 147 a násl. trestního řádu. 14. V daném případě napadené usnesení vrchního soudu nevykazuje znaky překvapivosti. Městský soud věc projednal ve veřejném zasedání, kterého se stěžovatel účastnil. K věci se vyjádřil jak písemně prostřednictvím svého obhájce, tak i při své výpovědi v rámci veřejného zasedání. Obdobné námitky proti svému vydání pak uplatnil ve stížnosti proti usnesení městského soudu a nyní v ústavní stížnosti. Stížnostní soud jeho argumentaci v odůvodnění uvedl a ve svých úvahách ji zohlednil. Stěžovatel tedy dostal prostor pro vyjádření svého stanoviska k věci a tohoto prostoru využil. Ústavní soud proto konstatuje, že v dané