III.ÚS 2670/15

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 30 C 29/2012-39 ze dne 9. 11. 2012 bylo rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání, jelikož stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž se zaměřuje zejména na polemiku s rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu.

Třetí senát Ústavního soudu zastává právní názor, že za popsané situace je ústavní stížnost v části, v níž míří proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, nepřípustná, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal dovolání. Třetí senát je zároveň toho názoru, že postupem Nejvyššího soudu nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Uvedené závěry, ač převažující judikaturou Ústavního soudu podporovány, však byly s částí judikatury v rozporu. Jelikož opačný právní názor byl vyjádřen i formou nálezu, postupoval třetí senát podle § 23 zákona o Ústavním soudu.

Dne 28. 11. 2017 přijalo plénum Ústavního soudu stanovisko sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, dle kterého, jestliže dovolání neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, není jeho odmítnutí porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Plénum Ústavního soudu dále konstatovalo, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Vázán tímto právním názorem dospěl třetí senát Ústavního soudu k závěru, že je stěžovatelova ústavní stížnost zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto, jelikož stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje podmínky jeho přípustnosti. Ačkoli stěžovatel tento závěr Nejvyššího soudu ani nezpochybňoval, vyžádal si Ústavní soud spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 29/2012. Z něj si ověřil, že stěžovatel zákonným požadavkům na obsah dovolání, tak jak je plénum Ústavního soudu ve výše citovaném stanovisku ústavně konformním způsobem vyložilo, skutečně nedostál. Ústavní stížnost je tak v části mířící proti rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

Tím, že stěžovatel nepodal řádné dovolání, nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; odmítnutí dovolání pro nevymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tedy v části mířící proti rozhodnutí odvolacího soudu nepřípustná.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.