III.ÚS 2688/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2688/18 ze dne 30. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů J. D., J. D. a nezletilého F. D., zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2018 č. j. 20 Cdo 501/2018-164 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2017 č. j. 23 Co 183, 184/2017-110, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2017 č. j. 23 Co 183, 184/2017-114, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, sídlem Sněmovní 176/4, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali, aby byla zrušena usnesení Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť jsou názoru, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelé ke skutkovému základu věci uvedli, že vedlejší účastnice shledala zemřelého prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu F. D. vinným spácháním přestupku ve věci kontroly a uložila mu pokutu ve výši 50 000 Kč. Dle stěžovatelů zemřelý F. D. pokutu zaplatil, ale posléze se mu povedlo dosáhnout zrušení rozhodnutí o jejím uložení. Za jeho života mu zaplacená pokuta nebyla nikdy vrácena a po jeho smrti se jeho rodina (tj. stěžovatelé) dle vlastního vyjádření právními prostředky snaží dosáhnout vrácení částky zaplacené na pokutě. 3. Z předložených podkladů se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pověřil soudního exekutora k provedení exekuce k uspokojení pohledávky stěžovatelů na nepeněžité plnění dle pravomocného rozsudku městského soudu ze dne 23. 3. 2016 č. j. 9 A 48/2015-98 vydaného ve správním soudnictví, dle něhož byla vedlejší účastnice řízení povinna rozhodnout o žádosti stěžovatelů ze dne 13. 11. 2014 o vrácení přeplatku na pokutě do 30 dnů od právní moci rozsudku, která nastala dne 26. 4. 2016. Obvodní soud usnesením ze dne 9. 12. 2016 č. j. 49 EXE 1687/2016-61 tuto exekuci zastavil, neboť zjistil, že vedlejší účastnice ještě před zahájením exekuce rozhodla o žádosti stěžovatelů o vrácení přeplatku. Učinila tak dle obvodního soudu usnesením svého kontrolního výboru ze dne 3. 6. 2016, v němž uvedla, že žádost o vrácení přeplatku nelze věcně projednat pro nepřípustnost právního nástupnictví stěžovatelů v oblasti správního trestání. 4. Městský soud usnesením, které je napadeno ústavní stížností, na základě odvolání stěžovatelů potvrdil usnesení obvodního soudu ve výroku o zastavení exekuce. Exekuce se týkala vymožení výkonu rozhodnutí správního soudu o žalobě proti nečinnosti správního orgánu (§ 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů), dle něhož byla vedlejší účastnice v postavení správního orgánu povinna vydat rozhodnutí. V řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu není soud oprávněn zavázat správní orgán k vydání rozhodnutí konkrétního obsahu, nemůže tedy správnímu orgánu uložit ani to, aby vydané rozhodnutí mělo meritorní, a nikoli procesní povahu. Povinnost vydat správní rozhodnutí správní orgán splní nejen tím, že vydá meritorní rozhodnutí, ale i tím, že vydá procesní rozhodnutí, jímž se řízení končí. Městský soud se ztotožnil s tím, že vedlejší účastnice usnesením ze dne 3. 6. 2016 splnila svou povinnost rozhodnout o žádosti o vrácení přeplatku. 5. Nejvyšší soud zamítl dovolání proti výše rekapitulovanému usnesení městského soudu. Ztotožnil se se závěrem, že v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu správní soud neurčuje správnímu orgánu, jakým způsobem má rozhodnout, ale pouze hodnotí, zda je správní orgán povinen vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí. Za správné tak označil hodnocení městského soudu o možnosti splnit povinnost vydat rozhodnutí nejen vydáním meritorního, ale i procesního rozhodnutí, jímž se řízení končí. Proti případným nedostatkům či nezákonnosti vydaného rozhodnutí, jímž se řízení končí, se mohou jeho adresáti bránit prostředky správního práva procesního, nikoli podáním exekučního návrhu na splnění povinnosti rozhodnutí vydat. Nejvyšší soud doplnil, že usnesení vedlejší účastnice ze dne 3. 6. 2016 nebylo ani nicotné, plynulo z něj totiž, o čem a vůči komu správní orgán rozhodl, jakož i to, že považoval tímto usnesením věc za uzavřenou s výsledkem, že žádost nebyla vyslyšena. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé poukázali na rozsudek městského soudu ze dne 23. 3. 2016 č. j. 9 A 48/2015-98 vydaný ve správním soudnictví, jímž bylo vedlejší účastnici uloženo rozhodnout o jejich žádosti. V usnesení vedlejší účastnice, jímž bylo dle civilních soudů o žádosti rozhodnuto, chybí jakýkoli z možných výroků rozhodnutí o žádosti, základní identifikace účastníků a adresáta rozhodnutí, odůvodnění, poučení o opravných prostředcích, jakož i údaj o doručení komukoli jinému než předsedovi vedlejší účastnice. Stěžovatelé tak mají za to, že o jejich žádosti rozhodnuto dosud nebylo a ani pokuta vrácena nebyla. 7. Ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí stěžovatelé označili za extrémně formální. Rozsudek správního soudu, který poskytuje ochranu před nečinností správního orgánu, musí být účinným prostředkem ochrany práv. Smyslem exekuce takového rozsudku je donutit správní orgán, aby upustil od své protiprávní nečinnosti. Stěžovatelé připustili, že formálně může být povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí splněna i vydáním nesprávného či vadného rozhodnutí. Nelze však připustit, aby mohl svou povinnost správní orgán splnit jiným než zákonem předvídaným rozhodnutím. Povinnost vydat rozhodnutí nelze splnit aktem, u něhož pro nedostatek náležitostí nelze seznat, že jde o správní rozhodnutí. Usnesení vedlejší účastnice není rozhodnutí, které zákon předvídá, neobsahuje ani žádný ze zákonem předvídaných výroků. Jde pouze o deklaraci vedlejší účastnice, že svou povinnost nesplní. 8. Napadená rozhodnutí civilních soudů stěžovatelé označili za hrubě nespravedlivá, jelikož jim byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnice. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé. 11. Stěžovatelé namítli porušení svého práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve své judikatuře Ústavní soud dovodil, že z čl. 36 odst. 1 Listiny plyne závazek státu, aby v jeho právním systému existoval účinný právní prostředek nápravy umožňující jednotlivci domoci se ochrany svých práv. Z práva na soudní ochranu plyne "právo na soud" a přístup k němu (srov. nález ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 635/18, bod 25. odůvodnění; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Přitom onen postup k ochraně práv jednotlivce již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v zákonech (čl. 36 odst. 4 Listiny), které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu vykonávat. Ústavnímu soudu pak náleží přezkum, zda soudy postupují v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda jejich postup nevede k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti [srov. nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 (N 185/75 Sb