Ústavní soud III.ÚS 2776/22

Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatelka navrhla odložit vykonatelnost obou napadených usnesení podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatelka, jakožto oprávněná, navrhla zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Pavlem Preusem, Exekutorský úřad Praha 8 (dále jen "exekutor") na základě pověření ze dne 6. 2. 2019 č. j. 9 EXE 300/2019-27 s odůvodněním, že exekuce dosud nevedla k efektivnímu vymožení její pohledávky a stěžovatelka se s povinnými dohodla o jiném způsobu vypořádání závazku. Exekutor návrhu nevyhověl z důvodu, že stěžovatelka nesložila zálohu na náklady exekuce, které nebyly uhrazeny, a předložil věc okresnímu soudu. Ten rozhodl napadeným usnesením tak, že exekuci částečně zastavil v rozsahu dosud nevymožené jistiny pohledávky stěžovatelky, úroků, odměny, nákladů nalézacího řízení, nákladů námitkového řízení a nákladů stěžovatelky vzniklých v exekučním řízení (výrok I). Ve zbylém rozsahu návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítl (výrok II). Toliko částečné zastavení exekuce okresní soud odůvodnil ustanovením § 55a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), podle něhož soud exekuci na návrh účastníků nezastaví, nejsou-li zaplaceny náklady exekuce; odkázal rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1776/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) a názor právní doktríny. V této souvislosti uvedl, že exekuce byla zahájena po právu a je vedena nejen pro pohledávku stěžovatelky, nýbrž i pro náklady exekuce; jelikož náklady exekuce uhrazeny nebyly, musí exekuce i nadále pokračovat pro jejich vymožení.

Proti výroku II usnesení okresního soudu podala stěžovatelka včasné odvolání, jež krajský soud napadeným usnesením odmítl z důvodu, že stěžovatelce nesvědčila subjektivní legitimace. Krajský soud uvedl, že legitimovaným k podání odvolání je pouze účastník řízení, jemuž byla napadeným výrokem způsobena nějaká újma na jeho právech, kterou lze napravit zrušením či změnou předmětného výroku; odkázal v té souvislosti na závěry judikatury Nejvyššího soudu a právní doktríny, z nichž uvedený právní názor vyplývá. Uzavřel, že tato podmínka v případě stěžovatelky naplněna nebyla. Návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce bylo vyhověno v rozsahu všech nároků, s nimiž mohla disponovat, a tudíž i od jejich vymáhání upustit. Exekuce nebyla zastavena jen v rozsahu nákladů exekuce, jež je oprávněn vymáhat výlučně exekutor, nikoli stěžovatelka, a to vůči majetku povinných. Práva stěžovatelky proto nemohla být nikterak dotčena napadeným výrokem o nezastavení, resp. pokračování, exekuce pro vymožení těchto nákladů; tím spíše nemohla stěžovatelce napadeným výrokem vzniknout na jejích právech jakákoli újma. Krajský soud závěrem dodal, že shodně rozhodl již v předchozí obdobné věci stěžovatelky a Ústavní soud následně odmítl ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí jako zjevně neopodstatněnou (usnesením ze dne 21. 6. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1274/22).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí jejího odvolání proti napadenému usnesení okresního soudu. Nesouhlasí s názorem krajského soudu, dle něhož nebyla k podání odvolání subjektivně legitimována z důvodu, že se jí rozhodnutí okresního soudu stran částečného pokračování exekuce nijak nedotýká, natož, aby ji zkracovalo na jejích právech. V postupu krajského soudu, jenž odmítl její odvolání bez věcného projednání, spatřuje stěžovatelka porušení svého ústavně zaručeného práva na přístup k soudu. Zdůrazňuje význam tohoto základního práva a v této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a contrario).

V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud je tak povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími či jinými zásahy vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, odmítne ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost. To platí i pro nynější případ.

Úvodem považuje Ústavní soud za vhodné podotknout, že o typově shodné ústavní stížnosti stěžovatelky rozhodl usnesením sp. zn. IV. ÚS 1274/22, na něž v napadeném usnesení upozornil i krajský soud. Na toto rozhodnutí Ústavní soud v nynější věci odkazuje.

Přestože ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím soudu prvního stupně i soudu odvolacího, stěžovatelka ve skutečnosti uvádí pouze námitky proti usnesení krajského soudu o odmítnutí jejího odvolání.

Právo na soudní ochranu však nelze vykládat tak, že by stěžovatelce bez dalšího zaručovalo nárok na meritorní projednání jejího odvolání či dokonce na úspěch ve věci. Krajský soud v napadeném usnesení řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil svůj závěr o absenci subjektivní legitimace stěžovatelky k podání odvolání, a jeho rozhodnutí proto z pohledu Ústavního soudu obstojí. Konec konců ani sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti netvrdí, jaká újma jí měla důsledkem částečného nezastavení exekuce - v části vymáhání nákladů exekuce proti majetku povinných - vzniknout. Pouze uvádí, že pokračování exekučního řízení, v němž figuruje jako oprávněná, zasahuje do její právní sféry.

Ústavní soud zhodnotil, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Jelikož o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezodkladně, nebyl zde ani důvod samostatně reagovat na stěžovatelčin návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Odklad vykonatelnosti by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (srov. např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94). Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.