Ústavní soud III.ÚS 2790/25

Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Napadenými rozhodnutími došlo k odložení trestní věci, v níž bylo prověřováno podezření, že stěžovatelův otec jej opakovaně sexuálně zneužil.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku.

Z ústavní stížnosti (a ani z jejích příloh) nevyplývá, že by stěžovatel využil podnětu k výkonu dohledu. Ten je přitom v judikatuře Ústavního soudu ustáleně považován za účinný prostředek ochrany práv (viz zejména nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14). Teprve využije-li stěžovatel tohoto prostředku, který má stále k dispozici, bude splněna podmínka subsidiarity pro rozhodování Ústavního soudu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Je-li napadeno vyrozumění o vyřízení dohledu spolu s původním usnesením o odložení věci, může Ústavní soud zrušit i toto usnesení (bod 47 nálezu ze dne 26. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 424/25). Ústavní soud zdůrazňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatele nepoškozuje a nebrání mu ve výkonu jeho ústavně zaručeného práva na přístup k soudu, neboť po vyřízení podnětu k výkonu dohledu bude mít stěžovatel možnost podat novou ústavní stížnost. Ústavní soud není oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatele pro opožděnost, neboť to by s ohledem na toto rozhodnutí zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud totiž nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost proti usnesení o odložení věci je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.