III.ÚS 2794/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2794/25 ze dne 18. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného Mgr. Markem Davidem, advokátem, sídlem Lešetín IV/777, Zlín, proti příkazu soudce Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 0 Nt 9009/2025-17 ze dne 2. července 2025 k domovní prohlídce a č. j. 0 Nt 9010/2025-10 ze dne 2. července 2025 k prohlídce jiných prostor, za účasti Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Uherské Hradiště, Oddělení obecné kriminality, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených příkazů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále Ústavnímu soudu navrhuje, aby zakázal orgánům činným v trestním řízení pokračovat v porušování jeho ústavně zaručených práv a přikázal jim obnovit stav existující před porušením jejích práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedený policejní orgán v době vydání napadených příkazů vedl trestní řízení ve fázi prověřování pro podezření ze spáchání přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit stěžovatel tím, že - stručně vyjádřeno - rozesílal hanlivé listiny obsahující vědomě nepravdivé údaje o konkrétní soudkyni Okresního soudu v Uherském Hradišti. Napadený příkaz k domovní prohlídce se týká domu, který vlastní třetí osoba a užívá jej mj stěžovatel, a napadený příkaz k prohlídce jiných prostor osobního automobilu ve vlastnictví obchodní společnosti, který rovněž stěžovatel užívá. 3. Stěžovatel namítá, že příkazy vydal soudce okresního soudu, tedy kolega soudkyně, vůči níž měl být prověřovaný trestný čin spáchán. Má za to, že osobní vazby soudce k poškozené, vznikající v důsledku působení na stejném pracovišti, jsou důvodem pro jeho vyloučení, neboť existuje riziko, že jeho rozhodování není zcela objektivní a nezávislé. Připomíná, že předmětem prověřování nebyla násilná či hospodářská trestná činnost vysoké závažnosti, nýbrž přečin pomluvy, z čehož dovozuje nepřiměřenost zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod, k němuž došlo v důsledku vydání napadených příkazů. Tvrdí, že posouzení proporcionality ve vztahu k závažnosti prověřovaného deliktu v napadených případech zcela absentuje. 4. Stěžovatel dále namítá, že napadené příkazy pracují převážně s obecnými šablonovitými tvrzeními, která nedostatečně odpovídají požadavku individualizace konkrétního případu. Příkazy podle něj postrádají přesvědčivé odůvodnění vazby mezi prověřovanou trestnou činností a prostory určenými k prohlídce. Domnívá se, že soudce okresního soudu nespecifikoval, které konkrétní dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují, že v nemovitosti, v níž měla být provedena domovní prohlídka, se mohou nacházet předměty související s prověřovanou trestnou činností. Podotýká, že tuto nemovitost obývá další osoba, do jejíž práv tím pádem bylo také zasaženo, což příkaz k domovní prohlídce nijak nereflektoval, přičemž této osobě byl navíc příkaz doručen až po provedení prohlídky. Za nedostatečné stěžovatel považuje též odůvodnění příkazu k prohlídce jiných prostor, tj. osobního automobilu, neboť je podle jeho názoru založeno pouze na spekulativní úvaze odvíjející se od skutečnosti, že stěžovatel pobývá na více místech. 5. Stěžovatel napadeným příkazům vytýká, že reálně nedošlo k posouzení neodkladnosti či neopakovatelnosti provedení prohlídek. V této souvislosti upozorňuje, že prověřování bylo zahájeno již v průběhu roku 2024, přičemž v jeho průběhu byly zjištěny okolnosti potvrzující důvodné podezření, že je autorem hanlivých (pomlouvačných) listin. Z toho dovozuje, že vůči němu mělo být zahájeno trestní stíhání, takže k nařízení prohlídek chyběly věcné důvody a jejich provedení bylo v rozporu se zákonem. Poukazuje na některé aspekty průběhu domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor, jež podle něj podtrhují nezákonnost vydání příkazů a zjevné zneužití zákonné moci ze strany orgánů činných v trestním řízení. 6. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. 7. Ústavní soud především připomíná, že jeho pravomoc je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky, resp. již není možná náprava jiným způsobem. Sluší se proto poznamenat, že domovní prohlídka tvoří pouze jeden z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního přísluší především orgánům činným v trestním řízení, resp. obecným soudům. Ústavní soud může v případě domovní prohlídky kasačně zasáhnout jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci však v dané věci nejde. 8. Ústavní soud dále podotýká, že v nedávné minulosti již na základě ústavní stížnosti podané jinou stěžovatelkou přezkoumával dva jiné příkazy k domovní prohlídce, resp. prohlídce jiných prostor a pozemků, které soudce okresního soudu vydal ve stejném trestním řízení, v němž byly vydány i příkazy napadené v nyní posuzované věci. Usnesením sp. zn. II. ÚS 2549/25 ze dne 10. září 2025 tuto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Námitky obsažené v obou ústavních stížnostech jsou obdobné. Jelikož stěžovatel na argumentaci uvedenou v usnesení II. ÚS 2549/25 nijak nereaguje (byť v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že je mu usnesení známo), Ústavní soud nemá důvod, aby přehodnocoval svůj názor na opodstatněnost jednotlivých námitek, takže níže uváděné závěry se shodují s těmi, které byly formulovány již v usnesení II. ÚS 2549/25. 9. V souvislosti se stěžovatelovou námitkou směřující vůči údajné podjatosti soudce okresního soudu je proto třeba zopakovat, že podle ustálené judikatury musí pochybnosti o nepodjatosti soudce vyplývat z konkrétních a velmi závažných skutečností [srov. nález sp. zn. I. ÚS 167/94 ze dne 27. listopadu 1996 (N 127/6 SbNU 429) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 44/24 ze dne 14. února 2024]. Může jít např. o flagrantní porušení presumpce neviny výslovným vyjádřením přesvědčení soudce, že se obviněný dopustil trestného činu, pro nějž je teprve vedeno trestní stíhání [nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. prosince 2013 (N 215/71 SbNU 517)], či o situaci, kdy dotyčný soudce sám podá na obviněného či jinou stranu řízení trestní oznámení [nález sp. zn. I. ÚS 1965/15 ze dne 27. ledna 2016 (N 15/80 SbNU 191)]. 10. Okolnost, že na určitém soudu pracuje jako soudkyně osoba, která měla být prověřovanou trestnou činností poškozena, sama o sobě nepředstavuje podobně závažný důvod, z něhož by bylo možné dovozovat relevantní pochybnosti o nepodjatosti jiného soudce téhož soudu pro rozhodování o příkazu k domovní prohlídce či prohlídce jiných prostor. Automatické vyloučení všech soudců určitého soudu, k čemuž ve svém důsledku námitka stěžovatele směřuje, z důvodu podjatosti jednoho z nich vyplývajícího z poměru k obviněnému (zde soudkyně, která měla být činností stěžovatele poškozena) ostatně odmítá i ustálená judikatura obecných soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 41/90 ze dne 12. listopadu 1990, publikovaný pod č. 40/1991 Sb. rozh. tr.). 11. V souvislosti se stěžovatelem tvrzenou nepřiměřeností zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod, k němuž došlo vydáním napadených příkazů a jejich realizací, Ústavní soud připomíná, že vydání příkazu k domovní prohlídce či k prohlídce jiných prostor a pozemků není podmíněnou určitou typovou závažností trestného činu, k jehož objasnění mají tyto úkony směřovat (na rozdíl např. od příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu či zjišťování údajů o telekomunikačním provozu - srov. § 83, 83a, 88 a 88a trestního řádu). Okolnost, že se v posuzované věci vedlo trestní řízení pro méně závažný delikt, konkrétně přečin pomluvy, proto sama o sobě nemůže vylučovat vydání uvedených příkazů. Soudce okresního soudu se navíc na druhé a třetí straně napadených příkazů neopomněl vypořádat s možností jiných, méně invazivních způsobů opatření věcných důkazů, jakož i s proporcionalitou zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele ve vztahu k prověřované trestné činnosti. Nelze proto přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že posouzení proporcionality v napadených příkazech zcela absentuje. 12. Na stejném místě napadených příkazů pak soudce okres