III.ÚS 2827/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2827/19 ze dne 19. 11. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Sylové, zastoupené JUDr. Vojtěchem Vávrou, advokátem, sídlem Štěpánská 644/35, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2017 č. j. 25 Co 194/2017-152 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. ledna 2017 č. j. 31 C 145/2016-121, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ALFA Finance, s. r. o., sídlem Škroupova 638/2, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 1. 2017 č. j. 31 C 145/2016-121 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) z titulu smluvní pokuty za porušení zákazu konkurence obsaženého ve smlouvě o obchodním zastoupení uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení dne 27. 1. 2011; dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 9. 2017 č. j. 25 Co 194/2017-152 potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. (první výrok), změnil je ve výroku o nákladech řízení před okresním soudem (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Krajský soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že uzavřená konkurenční doložka je platným ujednáním, přičemž ve smlouvě o obchodním zastoupení byly jasně a srozumitelně vymezeny činnosti, které byly předmětem obchodního zastoupení. Stěžovatelka si musela být vědoma, že po skončení smluvního vztahu o obchodním zastoupení porušuje při uzavírání pojistných smluv (celkem šlo o 19 případů uzavřených pojistných smluv) ujednání v konkurenční doložce a dopouští se porušování povinnosti vyplývající ze zákazu konkurence. Krajský soud dále konstatoval, že konkurenční doložka není v rozporu s právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka smlouvu o obchodním zastoupení uzavírala jako podnikatelka s vědomím rizik z ní vyplývajících. Nebyla vyloučena z trhu práce, když mohla působit jako zprostředkovatelka v jakémkoliv jiném oboru s výjimkou oboru konkurenční povahy. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že konkurenční doložka není v rozporu s dobrými mravy, když stěžovatelka jí nebyla omezena víc, než odpovídá dobrým mravům. Ustanovení § 672a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), nevyžadujovalo jako obligatorní náležitost, na rozdíl např. od zákoníku práce, vyváženost konkurenční doložky, neboť nejde o spotřebitelský vztah, nýbrž o vztah mezi dvěma podnikateli. 4. Následné dovolání stěžovatelky, které podala na základě poučení obsaženého v rozhodnutí krajského soudu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2019 č. j. 32 Cdo 931/2018-184 odmítl podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jelikož nebylo přípustné. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že byť celková částka, o níž bylo rozhodnuto krajským soudem v jednom výroku, přesahovala hranici 50 000 Kč, byla dána součtem jednotlivých nároků se samostatným skutkovým základem (šlo o 17 smluvních pokut po 10 000 Kč a 2 smluvní pokuty po 15 000 Kč), které je rovněž třeba posuzovat samostatně, a proto je přípustnost dovolání vyloučena. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká, že nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu posoudily platnost konkurenční doložky. Domnívá se, že rozsah omezení činnosti stěžovatelky sjednaný v konkurenční doložce byl nepřiměřený, což vede ve svém důsledku k porušení práva podnikat. Namítá, že soudy se omezily pouze na formální posouzení naplnění podstatných náležitostí konkurenční doložky a zcela rezignovaly na to, zda je jejich rozhodnutí i spravedlivé. Vyslovuje přesvědčení, že na straně vedlejší účastnice řízení nebyly dány žádné důvody, které existenci konkurenční doložky ospravedlňovaly. Činnost, kterou stěžovatelka vykonávala pro vedlejší účastnici řízení, nebyla ničím výjimečná. Smyslem konkurenční doložky bylo podle názoru stěžovatelky vyloučit po skončení smlouvy o obchodním zastoupení jakoukoliv konkurenci, nikoliv ochránit vedlejší účastnici řízení před zneužitím informací nabytých při výkonu činnosti obchodního zástupce. Nesouhlasí s argumentací obecných soudů podporující závěr o platnosti konkurenční doložky. Zdůrazňuje, že nemůže působit v žádném jiném oboru, kromě sjednávání pojistných smluv, stejně tak nemůže z důvodu jazykové bariéry vykonávat tuto činnost v zahraničí. Omezení stěžovatelčina práva přitom nebylo jakkoliv kompenzováno. Dále namítá, že soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, když se nevypořádaly s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatelka opakovaně poukazovala. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 7. Ústavní soud se dále zabýval přípustností ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu a okresního soudu. Jelikož bylo dovolání v nyní posuzované věci ex lege nepřípustné [viz § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nebylo je možno považovat za poslední procesní prostředek k ochraně práva a lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu počala běžet již okamžikem doručení rozsudku krajského soudu stěžovatelce. Ústavní soud nicméně vzal v potaz, že stěžovatelka se při podání dovolání řídila nesprávným poučením obsaženým v usnesení krajského soudu, kterážto skutečnost by jí neměla jít k tíži (srov. např. rozsudek Gajtani proti Švýcarsku ze dne 9. 9. 2014, č. 43730/07, body 61-77 odůvodnění, včetně konkurenčního stanoviska soudců Lemmense, Kurise a Spana). Odmítnutí stěžovatelčiny stížnosti pro nepřípustnost by tak znamenalo porušení jejího práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na výše uvedenou specifickou okolnost považoval Ústavní soud ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu za přípustnou. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud úvodem připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i na postup a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při použití podústavního práva či jiné nesprávnosti. 9. Ústavní soud nesdílí stěžovatelčin názor o nesprávném posouzení platnosti konkurenční doložky s tím, že rozsah omezení obsažený v konkurenční doložce je nepřiměřený a stanovené povinnosti jsou nevyvážené, čímž je porušováno její právo podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny). Ústavní soud tento názor nesdílí. Ústavní soud předně připomíná, že dohoda o konkurenční doložce představuje obecně přípustný prostředek omezení práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Rovněž je třeba poukázat na to, že je nutné od sebe odlišovat konkurenční doložku uzavřenou mezi dvěma podnikateli v obchodním vztahu (jako v nyní posuzovaném případě) od konkurenční doložky uzavřené v pracovněprávním vztahu, kdy je ochrana zaměstnance jako slabší smluvní strany bezpochyby silnější. Samozřejmě i v obchodních vztazích je třeba se zabývat aspektem přimě