III.ÚS 2839/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2839/24 ze dne 13. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Vacka, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2024 č. j. 3 As 38/2023-48 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2023 č. j. 6 A 19/2021-72, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu a. s., sídlem Sokolovská 394/17, Praha 8, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ("NSS") a usnesení Městského soudu v Praze ("městský soud"), neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. V projednávané věci jde o podporu z programu Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a.s. ("PGRLF" nebo "fond", který nyní vystupuje jako vedlejší účastník) nazvaného Podpora nákupu půdy - podpora ve formě finančního prostředků určených pro snížení úrokového zatížení úvěrů na nákup zemědělské půdy, která není ve vlastnictví státu (č. j. PGRLF, a.s.: 13865/2013 a č. j. PGRLF, a.s.: 34765/2014). Její poskytování se řídí pokyny PGRLF. Podle nich PGRLF uzavřel se stěžovatelem dvě smlouvy o poskytnutí finančních prostředků určených pro snížení úrokového zatížení. Fond při kontrole zjistil, že stěžovatel ode dne 1. 1. 2016 propachtoval pozemky nakoupené z podporovaného úvěru společnosti Velkostatek Hůrka, s. r. o., čímž dle fondu porušil smlouvy o podpoře. Své závěry fond shrnul v kontrolní zprávě ze dne 28. 4. 2020 č. j. 31641/2020, sp. zn. KON-2020-0098, proti které stěžovatel podal námitky, jež fond vypořádal stanoviskem k vyjádření ke kontrolní zprávě. Stěžovatel proti stanovisku podal další námitky. Na ty reagoval Výbor podpor fondu. V rozhodnutí výboru fondu ze dne 8. 9. 2020 č. j. 103140/2020 je uvedeno, že došlo k porušení obou smluv ze strany stěžovatele a podle pokynů fond provedl závěrečné vyúčtování ke dni 1. 1. 2016. Na jeho základě fond zjistil přeplatek na podpoře (ve vztahu k první smlouvě ve výši 129 270 Kč a ve vztahu ke druhé smlouvě ve výši 121 292 Kč). K jeho zaplacení fond stěžovatele vyzval. Stěžovatel podal proti výzvě námitky, o kterých představenstvo fondu vydalo rozhodnutí ze dne 23. 12. 2020 č. j. 142988/2020, kterým rozhodnutí Výboru podpor potvrdilo. 3. Stěžovatel se žalobou k městskému soudu domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí představenstva fondu ze dne 23. 12. 2020 č. j. 142988/2020, kterým došlo k potvrzení rozhodnutí výboru fondu ze dne 8. 9. 2020 č. j. 103140/2020, jímž bylo vzato na vědomí zjištění úseku kontroly a konstatování porušení smluv a stěžovatel byl vyzván k zaplacení přeplatku. 4. Městský soud napadeným usnesením žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť nejsou splněny podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovateli (výroky III a IV). Soud vyšel ze zjištění, že v projednávané věci se nejedná o rozhodnutí fondu, kterým by byla žádost o podporu zamítnuta a které by bylo přezkoumatelné ve správním soudnictví, nýbrž o vrácení již vyplacené podpory. Fond tak nevystupuje vůči stěžovateli ve vrchnostenském postavení, resp. v postavení správního orgánu ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žádný zákonný předpis fondu nedává pravomoc autoritativně rozhodnout o uložení povinnosti stěžovateli vrátit vyplacenou podporu. Mezi stěžovatelem a fondem existuje soukromoprávní vztah založený smlouvami o podpoře v režimu § 1746 odst. 2 občanského zákoníku. Napadená rozhodnutí fondu nejsou exekučním titulem. Pokud by stěžovatel podporu dobrovolně nevrátil, fond by musel svůj nárok uplatnit v civilním řízení podle občanského soudního řádu. Civilní soudy přitom svou pravomoc rozhodovat spory o vrácení přeplatků na vyplacené podpoře ani v jiných mnoha řízeních nepopřely. 5. Kasační stížnost stěžovatele NSS zamítl jako nedůvodnou. Zabýval se nejprve otázkou, zda povaha aktů vydaných fondem splňuje definici rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., tedy zda zakládají, mění, ruší či závazně určují práva a povinnosti stěžovatele. Dospěl k závěru, že nikoliv. Odmítl přitom argument stěžovatele, který se snaží na "rozhodnutí" o předepsání přeplatku na podpoře vztáhnout režim přezkumu stejný jako zákon předpokládá u rozhodnutí o neposkytnutí podpory ve smyslu § 2da odst. 9 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství. Napadené písemnosti fondu NSS označil za předběžné pokusy o zmapování situace a smírné vyřešení sporu, nikoli o autoritativní úkony subjektu vybaveného pravomocí správního orgánu. Jen na okraj městskému soudu vytkl, že žalobu měl odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako nepřípustnou [nikoli podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší námitky proti výsledku kontroly fondu. Tvrdí, že účel podpory byl naplněn. Dodává, že předmětné pozemky propachtoval sám sobě, když je jediným společníkem a jednatelem společnosti Velkostatek Hůrky, s. r. o. Domnívá se, že takovým propachtováním pozemků smlouvy neporušil. Nesouhlasí se závěrem městského soudu, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o podporu je nutné odlišit od rozhodnutí o vzniku přeplatku na podpoře, neboť důsledkem obou je fakt, že žadatel nebude disponovat podporou. Z toho důvodu by mělo být i druhé rozhodnutí analogicky podrobeno přezkumu v rámci správního soudnictví ve smyslu § 2da odst. 9 zákona o zemědělství. Stěžovatel navíc takto nemá ve svých rukou možnost zahájit přezkum vydaných rozhodnutí o přeplatku. Rozhodnutí fondu jej vyzývá k zaplacení přeplatku a podle stěžovatele mu jím vznikla povinnost zaplatit. 7. Rozhodnutí obecných soudů stěžovatel považuje za nezákonné a nepřezkoumatelné. Zavádí se jimi omezení přístupu k soudu. Stěžovatel odkazuje na judikaturu, podle které je právní vztah vzniklý poskytnutím dotace veřejnoprávním vztahem a poskytování dotací ze státního rozpočtu je činností spadající do oblasti veřejné správy. Do stejné oblasti podle stěžovatele spadá i poskytnutí podpory. Role poskytovatele podpory se pouze přesouvá z ministerstva na fond v postavení investora, který rozhoduje o poskytnutí či neposkytnutí podpory, na kterou (stejně jako na dotaci) není právní nárok. I on tedy rozhoduje o právech a povinnostech, nikoli tedy v soukromoprávním vztahu. Obdobné se podle názoru stěžovatele vztahuje i na posuzovaný případ. II. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě NSS je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i NSS povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2753/22, nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz/]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, byla-li by jeho aplikace učiněná NSS důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2753/22, nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další]. 10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ú