III.ÚS 2842/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2842/21 ze dne 23. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jany Zwyrtek Hamplové, proti mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. srpna 2021 č. j. MZDR 15757/2020-58/MIN/KAN a ze dne 27. září 2021 č. j. MZDR 14601/2021-25/MIN/KAN, za účasti Ministerstva zdravotnictví jako účastníka řízení, a o návrhu s ní spojeném na zrušení § 1 až 8 a § 10 až 21 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, event. celého tohoto zákona, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byla dne 19. 10. 2021 doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v níž stěžovatelka napadá shora uvedená mimořádná opatření s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zachování lidské důstojnosti, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a na ochranu osobních údajů podle čl. 10 Listiny, svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny. Spolu s ústavní stížností spojila stěžovatelka podle § 74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení § 1 až 8 a § 10 až 21 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "pandemický zákon"), event. celého tohoto zákona. 2. Mimořádným opatřením vedlejší účastnice ze dne 27. 8. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-58/MIN/KAN (dále jen "první mimořádné opatření") vydaným podle § 80 odst. 1 písm. g) a § 69 odst. 1 písm. h) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví"), bylo doplněno dřívější mimořádné opatření ze dne 30. 7. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-56/MIN/KAN upravující povinnou ochranu dýchacích cest. Mimořádným opatřením vedlejší účastnice ze dne 27. 9. 2021 č. j. MZDR 14601/2021-25/MIN/KAN (dále jen "druhé mimořádné opatření") vydaným na základě § 80 odst. 1 písm. g), § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví a § 2 odst. 2 písm. b) až e) a i) pandemického zákona byly mimo jiné široce upraveny podmínky provozu v maloobchodních prodejnách zboží a služeb, včetně podmínek pro vstup osob do některých vnitřních a venkovních prostor nebo pro účast na hromadných akcích či dalších činnostech vymezených mimořádným opatřením, spočívající v prokazování absolvování očkování, negativního výsledku testu nebo prodělání onemocnění SARS-CoV-2 (bod 16 druhého mimořádného opatření). 3. Stěžovatelka uvádí, že její ústavní stížnost je vedena snahou zabránit opakovanému mocenskému zneužívání pandemického zákona spočívajícímu mimo jiné ve vydání napadených mimořádných opatření zasahujících do jejích výše uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod. Upozorňuje přitom na skutečnost, že některá Nejvyšším správním soudem zrušená mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví (dále jen "ministerstvo") byla ihned nahrazena opatřeními novými, obdobně protizákonnými, obsahově na sebe navazujícími a vzájemně se nahrazujícími. Vysoký počet zrušených mimořádných opatření podle ní svědčí o vysoké míře nezákonností, a to i za situace, kdy Nejvyšší správní soud opakovaně dával ministerstvu prostor k úpravě mimořádných opatření vydávaných na základě pandemického zákona. 4. První mimořádné opatření zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatelky tím, že omezuje její svobodu pohybu v případě, že odmítá "jako zdravý člověk za neexistence vyhlášené epidemie jakékoli nemoci, a za situace protiústavně vyhlášeného stavu pandemické pohotovosti onemocnění COVID-19 ... fakticky, omezovat své dýchací cesty ochranou dýchacích cest". Upozorňuje přitom na to, že "epidemie nebyla nikdy někým vyhlášena, a stav pandemické pohotovosti byl vyhlášen zákonem, který označuje za protiústavní"... přičemž "počet onemocnění COVID-19 nedosahuje ani zlomku podmínek epidemie, natož pandemie, což je doloženo oficiálními statistikami Ministerstva zdravotnictví". Stěžovatelka podotýká, že se snažila získat od vedlejší účastnice a České lékařské komory takové informace, aby se přesvědčila o tom, že zásahy do jejích ústavně zaručených práv jsou alespoň částečně důvodné. Navzdory tomu, že již uplynula zákonná lhůta k poskytnutí informací, ani jeden z povinných subjektů stěžovatelce tyto informace neposkytl. 5. Druhému mimořádnému opatření stěžovatelka vytýká zejména bod 16., který stanovuje podmínky pro vstup osob do některých vnitřních a venkovních prostor nebo pro účast na hromadných akcích či dalších činnostech vymezených mimořádným opatřením, včetně povinnosti prokazovat se dokončeným očkováním, negativním výsledkem testu nebo proděláním onemocnění. Toto mimořádné opatření, resp. jeho část považuje stěžovatelka za protiústavní, neboť spočívá 1) v povinnosti podrobovat se opakovaně a bezdůvodně lékařským úkonům bez toho, že by byla nemocná, a sama se pro tyto úkony svobodně rozhodla; 2) v povinnosti seznamovat se svým zdravotním stavem a absolvováním zdravotních úkonů široký okruh osob odlišných od ošetřujícího lékaře; 3) v povinnosti informovat o svých osobních údajích vyžadovaných na potvrzeních neurčitý okruh osob bez zajištění důvěrnosti těchto údajů, a 4) v bezdůvodném omezení svobody pohybu v případě neakceptování tohoto mimořádného opatření. Mimořádné opatření bylo podle názoru stěžovatelky vyhlášeno navzdory tomu, že k tomuto postupu neexistovaly objektivní důvody. 6. Stěžovatelka se spolu s ústavní stížností domáhá zrušení § 1 až 8 a 10 až 21 pandemického zákona, event. zrušení tohoto zákona jako celku. Namítá, že uvedený zákon svěřuje rozhodnutí odborné otázky v podobě (ne)existence pandemické pohotovosti do působnosti Poslanecké sněmovny, když o této otázce by měly rozhodovat orgány ochrany veřejného zdraví. Ustanovení § 2 pandemického zákona navíc svěřuje stejnou pravomoc třem různým vykonavatelům státní moci, aniž by jakkoliv stanovil jejich hierarchii. Zmatečnost pandemického zákona podle stěžovatelky utvrzuje též jeho § 4, podle něhož nejsou dotčeny pravomoci státních orgánů podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Stěžovatelka též namítá protiústavnost právní úpravy přestupků podle pandemického zákona, neboť výše stanovených správních trestů je nepřiměřená a je vedena snahou zastrašit adresáty mimořádných opatření. 7. Podle názoru stěžovatelky její ústavní stížnost vysoce přesahuje její vlastní zájmy, neboť se napadená mimořádná opatření, resp. pandemický zákon, dotýká milionů občanů. Proto je podle stěžovatelky třeba, aby Ústavní soud "vnesl do současné situace jasné mantinely" a zabránil porušování ústavně zaručených práv a svobod, když ochrana poskytovaná Nejvyšším správním soudem je pouze formální. 8. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v předmětné věci splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jelikož byla ústavní stížnost podána stěžovatelkou, která je advokátkou, nemusí být podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 zastoupena jiným advokátem, jak vyžadují § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Při posouzení příslušnosti Ústavního soudu k projednání ústavní stížnosti, a druhotně též při posouzení její (ne)přípustnosti, však dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky řízení nejsou splněny. 9. Obě napadená mimořádná opatření jsou podle názoru Ústavního soudu opatřeními obecné povahy představujícími "určité překlenutí dvou v činnosti veřejné správy tradičních základních forem jednostranných správních aktů: normativních (abstraktních) právních aktů na jedné straně a individuálních (konkrétních) právních aktů na straně druhé" [nález ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 14/07 (N 198/51 SbNU 409)]. Napadená mimořádná opatření naplňují veškeré znaky opatření obecné povahy v podobě jejich 1) vnější závaznosti, 2) generického (druhového) vymezení adresátů, obdobně jako je tomu u právních předpisů a 3) konkrétnosti předmětu regulace, obdobně jako u správních aktů ad rem. Současně jim je forma opatření obecné povahy přiznána přímo zákonem (srov. § 3 odst. 6, § 13 odst. 1 a 2 pandemického zákona a § 94a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví). Shora uvedené vymezení znaků opatření obecné povahy, kterými jsou i mimořádná opatření podle pandemického zákona, event. zákona o ochraně veřejného zdraví, odpovídá též d