Ústavní soud III.ÚS 2844/24

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

Stěžovatelka podala proti vedlejším účastnicím žalobu na ochranu proti porušování autorských práv a proti nekalé soutěži. Tvrdila, že vyrábí ložní povlečení, pro něž si nechala navrhnout konkrétní grafické motivy, má výhradní oprávnění dané motivy užívat, přesto vedlejší účastnice 1 začala ve svém internetovém obchodu nabízet povlečení s takřka shodnými grafickými motivy.

Městský soud v Praze vydal na návrh stěžovatelky předběžné opatření, kterým zakázal vedlejší účastnici 1 nabízet, prodávat, úplatně či bezúplatně převádět zboží nesoucí v usnesení specifikovaná vyobrazení. Vedlejší účastnici 2 zakázal takové zboží dodávat vedlejší účastnici 1 či jiným osobám.

Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky usnesení městského soudu změnil a návrh na předběžné opatření zamítl. Uvedl, že tvrzená skutečnost, že sporné namítané motivy ložního prádla jsou výsledkem tvůrčí činnosti člověka, nepostačuje pro závěr, že jde o autorská díla ve smyslu autorského zákona.

Stěžovatelka si je vědoma zdrženlivosti Ústavního soudu při posuzování předběžných opatření, přesto má za to, že napadené usnesení odvolacího soudu trpí takovými vadami, že by mělo být zrušeno.

Vrchní soud dospěl k závěru, že nejde o autorská díla, aniž provedl dokazování. Došlo k porušení zásady dvojinstančnosti soudního rozhodování. Vrchní soud v podstatě předjímá v části týkající se porušení autorského práva výsledek řízení samotného. Usnesení není dostatečně odůvodněno a je tak nepřezkoumatelné.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Samotná námitka věcné nesprávnosti rozhodnutí či nesprávnosti výkladu podústavního práva nemůže bez dalšího představovat porušení ústavně zaručených práv.

Ústavní soud předně připomíná, že k přezkumu rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních přistupuje zdrženlivě. Předběžná opatření jsou totiž dočasného charakteru, nezasahují do práv a povinností účastníků řízení konečným způsobem ani jimi není předjímán výsledek řízení ve věci samé (srov. např. nález ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 802/19, bod 13).

Ústavní soud tak předběžná opatření podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. III. ÚS 1858/24, body 18 a 19). Při něm zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole či libovůle (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).

V nyní posuzované věci není rozporováno, že by předběžné opatření nemělo zákonný základ či jej vydal nepříslušný soud.

Ústavní soud neshledal, že by bylo napadené rozhodnutí projevem libovůle. Namítá-li stěžovatelka, že vrchní soud neprováděl dokazování, je nutno uvést, že vrchní soud vycházel z tvrzení stěžovatelky a nijak nemodifikoval skutková zjištění soudu prvého stupně. Pouze dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci. Konečné právní posouzení věci bude předmětem rozhodnutí ve věci samé.

K tvrzenému porušení zásady dvojinstančnosti Ústavní soud pouze připomíná, že v civilním řízení ústavní nárok na dvojinstančnost zakotven není. Právo na dvě instance je ústavně garantováno pouze u některých trestněprávních věcí (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě).

I přes stručnost odůvodnění závěrů vrchního soudu je nelze považovat za nepřezkoumatelné, v důsledku tedy za svévolné. Vrchní soud výslovně uvedl, že sama skutečnost, že namítané motivy ložního prádla jsou výsledkem tvůrčí činnosti člověka, pro závěr, že jde o autorská díla, nepostačuje. Protože stěžovatelka neuváděla jiné skutečnosti ohledně kvality předmětů tvrzené autorskoprávní ochrany, vrchní soud považoval závěry soudu prvního stupně za předčasné, což vztáhl jak na nároky z autorskoprávní ochrany, tak z nekalé soutěže. Z hlediska přezkoumatelnosti je tak zřejmé, z čeho soud vycházel a jakými úvahami se řídil.

Ústavní soud proto nepovažuje napadené rozhodnutí o předběžném opatření za projev libovůle soudu a v rámci limitovaných možností přezkumu předběžných opatření neshledává důvod pro kasační zásah.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.