III.ÚS 2860/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2860/23 ze dne 18. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Burdy, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Údolní 33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2023 č. j. 30 Cdo 1678/2023-393, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2021 č. j. 72 Co 298/2021-343 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. dubna 2021 č. j. 15 C 614/2015-305, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 tvrzením, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 31, čl. 35 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nevydání a) akčního plánu podle § 7 odst. 11 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, obsahujícího přehled krátkodobých opatření k ochraně ovzduší pro území ostravského městského obvodu Radvanice a Bartovice v době od 1. 5. 2004 do 31. 8. 2012 (pozbytí účinnosti zákona) - v této souvislosti požadoval stěžovatel zaplatit částku 770 000 Kč s příslušenstvím, a dále v nevydání b) programu zlepšování kvality ovzduší podle § 9 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů, pro aglomeraci Ostrava, Karviná a Frýdek-Místek v době od 1. 9. 2012 do 23. 2. 2015 (stěžovatel požadoval 230 000 Kč s příslušenstvím). Návrh odůvodňoval stresem, obavami o zdraví své i členů rodiny a celkově zhoršenou kvalitou života. 3. Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl. Soud prvního stupně shledal vznik nemajetkové újmy stěžovatele i nesprávný úřední postup spočívající v nevydání akčního plánu a Programu zlepšování kvality ovzduší. Podle soudu je však nárok stěžovatele z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nevydání akčního plánu promlčen. Ve vztahu k nevydání Programu zlepšování kvality ovzduší dospěl soud k závěru, že podmínka odpovědnosti žalované za újmu stěžovatele byla splněna, avšak stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem orgánů vedlejšího účastníka a stěžovatelem utrpěnou újmou. Nevydání Programu zlepšování kvality ovzduší by mohlo stěžovateli způsobit nemajetkovou újmu pouze v případě, pokud by vedlejší účastník v dané oblasti vůbec nijak nezasáhl. Orgány vedlejšího účastníka však využily jiné právní nástroje ke zlepšení kvality ovzduší. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 9. 11. 2022 č. j. 30 Cdo 1749/2022-367, odmítl pro nepřípustnost, neboť se stěžovatel v dovolání vymezoval proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a uplatnil tak nezpůsobilý dovolací důvod. 4. Ústavní soud následně nálezem ze dne 16. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 233/23 konstatoval, že Nejvyšší soud označeným usnesením porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto přistoupil k jeho zrušení. Nevyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v rozporu s předpoklady přípustnosti a dovolacími důvody, a porušil tak jeho právo na přístup k soudu, resp. právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. 5. Nejvyšší soud opětovně rozhodoval o podaném dovolaní napadeným usnesením. Dovolání stěžovatele odmítl pro vady i jeho nepřípustnost. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí primárně proti tomu, jak se Nejvyšší soud v novém řízení vypořádal s podaným dovoláním. Nesouhlasí s hodnocením soudu a tvrdí, že Nejvyšší soud opět porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a dopustil se odepření soudní ochrany. 7. Ve vztahu k otázkám relevantním pro posouzení nároku stěžovatele z důvodu porušení práva Evropské unie namítá, že Nejvyšší soud nesprávně interpretoval závěry soudu prvního stupně. Ten podle stěžovatele pouze konstatoval, že jednotlivcům dle závěrů judikatury Soudního dvora EU ve věcech souvisejících s plněním povinností států podle směrnic o ochraně ovzduší nesvědčí právo na náhradu nemajetkové újmy. Nejvyšší soud však nesprávně dovodil, že se daného nároku nelze domáhat. Dále stěžovatel uvádí, že se Nejvyšší soud měl věcně zabývat otázkou, zda se v daném případě jedná (bez ohledu na změnu ve vnitrostátní právní úpravě) o jeden trvající nesprávný úřední postup, u nějž promlčecí doba neskončí dříve, než za šest měsíců od jeho skončení. Oproti tomu ale Nejvyšší soud dovodil, že tato otázka nezakládá přípustnost podaného dovolání. Stěžovatel rovněž polemizuje s tím, jak se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou, zda nesprávný úřední postup (spočívající v porušování povinnosti příslušných orgánů státu vydat akční plány a program zlepšování kvality ovzduší) může způsobit poškozenému nemajetkovou újmu jen tehdy, pokud by stát v dané oblasti žádným způsobem nezasáhl, anebo i tehdy, když stát nepřijme taková opatření, která by v krátké době vedla ke snížení znečištění ovzduší alespoň na úroveň imisních limitů. Poukazuje opět na nesprávnou interpretaci položené právní otázky a současně zpochybňuje způsob, jakým Nejvyšší soud posoudil závěry soudu prvního stupně. Správným výkladem by soud musel dojít k tomu, že právní otázka měla za cíl objasnit, zda k vyloučení příčinné souvislosti postačovalo vydání "nějakých" opatření, nebo zda je rozhodující dosažení právem požadovaného výsledku, tedy splnění imisních limitů. Uvedené přitom mají pokrývat i výše shrnuté otázky uplatněné stěžovatelem v dovolání. Nejvyšší soud se však odmítl věcně zabývat právě klíčovou otázkou, v čem spočívá podstata nesprávného úředního postupu v předmětné věci (otázkou, zda jde o porušení povinnosti k dosažení určitého cíle - dodržení imisních limitů) a v návaznosti na to otázkou podmínek příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a újmou stěžovatele. 8. Ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího osudu a soudu prvního stupně stěžovatel uplatňuje argumentaci, podle níž soudy nesprávně právně posoudily povahu a podstatu nesprávného úředního postupu. Odvolací soud se podle stěžovatele dostatečně nevypořádal se zásadním argumentem stěžovatele, že podstata věci spočívá v dlouhodobém nezajištění takových účinných opatření, které by vedly ke snížení znečištění ovzduší v místě bydliště stěžovatele pod úroveň imisních limitů, tedy v nedosažení právem požadovaného výsledku. V tomto směru odkazuje na některé rozsudky Soudního dvora Evropské unie (C-488/15, C-336/16 aj.) a dovozuje, že obecné soudy nerespektovaly jednoznačné znění kogentních norem - směrnice 96/62/ES a 2008/50/ES, jakož i § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 201/2012 Sb. 9. Obecné soudy podle stěžovatele rovněž nezohlednily, že - jakkoliv existenci samotné újmy uznaly - tato újma představuje mj. zásah do práv stěžovatele chráněných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 8). K tomu odkázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Fadeyeva proti Rusku a López Ostra proti Španělsku. Z dané judikatury mj. též vyplývá, že součástí práva na soukromý a rodinný život je také právo na život v příznivém životním prostředí. V důsledku opomenutí uvedených skutečností obecné soudy podle stěžovatele neprávně posoudily právní otázku, zda se v případě stěžovatele jedná o zásah do práva soukromoprávní povahy a zda je možné vycházet z existence vyvratitelné právní domněnky vzniku nemajetkové újmy. 10. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel zdůraznil, že v případě, kdy by obecné soudy zohlednily všechny výše uvedené skutečnosti, nemohly by dojít k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a utrpěnou újmou stěžovatele. Tím soud prvního stupně a odvolací soud zasáhly do základních práv stěžovatele na příznivé životní prostředí, ochranu zdraví a ochranu soukromí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu pro