III.ÚS 2862/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2862/17 ze dne 12. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Heleny Ellerové, zastoupené Mgr. Ivo Menšíkem, advokátem, sídlem Svobodova 138/5, Praha 2 - Vyšehrad, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2017 č. j. 21 Cdo 1718/2017-181, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2016 č. j. 62 Co 247/2016-136 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. ledna 2016 č. j. 10 C 110/2015-80, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní korporace PROFONDA, s. r. o., sídlem V Mokřinách 57/4, Praha 4 - Hodkovičky, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a současně dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala na vedlejší účastnici úhrady částky 225 000 Kč s příslušenstvím z titulu úhrady dlužné mzdy za období od dubna 2012 do prosince 2012 s tím, že tvrdila, že její mzda byla sjednána v pracovní smlouvě tak, že bude stanovena platovým výměrem, který je nedílnou součástí pracovní smlouvy a její přílohou. Mzda byla v platebním výměru sjednána původně částkou 55 000 Kč měsíčně, dodatkem č. 1 byla bez jejího souhlasu s účinností od 1. 3. 2012 jednostranně snížena na 35 000 Kč hrubého měsíčně a dodatkem č. 2 s účinností od 1. 4. 2012 na 30 000 Kč hrubého měsíčně. Tyto dodatky stěžovatelka pokládala za neplatné. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka a vedlejší účastnice si v pracovní smlouvě sjednaly, že mzda bude stanovena platovým výměrem, který je přílohou a nedílnou součástí smlouvy a v případě změny mzdy obdrží zaměstnanec nový platový výměr, který nahradí platební výměr předcházející. Smlouva může být měněna pouze písemně formou dodatků podepsanými oběma stranami. Dne 30. 11. 2011 obdržela stěžovatelka mzdový výměr označený jako platební výměr s tím, že její mzda byla stanovena s účinností od 1. 12. 2011 částkou 55 000 Kč hrubého měsíčně, 4. 4. 2012 jí byly předány dvě listiny označené jako dodatky a dodatkem č. 1 byla s účinností od 1. 3. 2012 stanovena mzda ve výši 35 000 Kč hrubého měsíčně a dodatkem č. 2 s účinností od 1. 4. 2012 byla mzda stanovena ve výši 30 000 Kč hrubého měsíčně. Pracovní poměr stěžovatelky byl rozvázán ke dni 31. 12. 2012. Takto zjištěný skutkový stav obvodní soud posoudil tak, že právní jednání, kterým zaměstnavatel stanovil zaměstnanci nižší mzdu, je pouze relativně neplatné a této neplatnosti jen třeba se dovolat v tříleté promlčecí době. Dále s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a s vědomím toho, že zaměstnanec je slabší stranou sporu, obvodní soud dovodil, že pracovní smlouva jednoznačně dovozuje oprávnění zaměstnavatele stanovit výši mzdy novým mzdovým výměrem, a to bez ohledu na vůli zaměstnance. Text pracovní smlouvy je v tomto směru jasný a srozumitelný a nepřipouští jiný výklad. To, že mzdový výměr je nedílnou součástí pracovní smlouvy, na významu ujednání stran nic nemění; znamená pouze to, že nový mzdový výměr se opět stane nedílnou součástí pracovní smlouvy, který nahradí mzdový výměr předchozí. Obecné ujednání závěrečných ustanovení pracovní smlouvy o tom, že smlouvu lze měnit jen dodatky, nemůže znamenat, že by mzdový výměr bylo možné měnit jen dodatkem. Mzdový výměr je ze své podstaty jednostranným úkonem, což je zřejmé z § 113 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Všechny tři mzdové výměry, které stěžovatelka obdržela, jeden 30. 11. 2011 při podpisu pracovní smlouvy a další dva dne 4. 4. 2012, jsou řádně podepsány zaměstnavatelem a vyjadřují jeho vůli, stěžovatelce byly řádně doručeny a zaměstnavatel podle nich postupoval. Obvodní soud proto žalobu napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů soudního řízení (výrok II). 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), přičemž korigoval závěry obvodního soudu pouze v tom smyslu, že v případě předmětných mzdových výměrů jde dle obvodního soudu o relativní neplatnost právního úkonu. V této souvislosti městský soud uvedl, že mzdový výměr nelze považovat za právní úkon ve smyslu § 18 a násl. zákoníku práce a § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, za použití § 4 zákoníku práce, neboť v daném případě totiž nejde o projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv účastníků pracovněprávního vztahu, ale o jednostranné opatření zaměstnavatele, tedy tzv. faktický úkon, který nelze přezkoumávat z hlediska platnosti. Uvedená dílčí nepřesnost však dle městského soudu neměla vliv na jinak správné právní posouzení obvodního soudu a jeho závěr o tom, že vedlejší účastnice přistoupila ke snížení mzdy stěžovatelky oprávněně v souladu se mzdovým ujednáním v pracovní smlouvě, když v tomto směru je správná úvaha obvodního soudu o tom, že pokud stěžovatelka byla se snížením mzdy za duben 2012 seznámena až v 4. 4. 2012, tak by jí příslušela poměrná část doplatku mzdy za první tři dny měsíce dubna 2012, protože však její hrubá mzda byla stanovena ve vyšší částce, než kterou jí zaručoval nový mzdový výměr, je zřejmé, že žaloba nemůže být důvodná ani v této části. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky (výrok I) a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II), jelikož seznal, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka spatřuje porušení jejího práva na soudní ochranu ve skutečnosti, že obecné soudy v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu reprezentovanou např. nálezy ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 (N 221/75 SbNU 485), ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 854/09 (N 255/55 SbNU 463) či ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 207/11 (N 115/61 SbNU 689), a také v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3480/2016) nerespektovaly fakt, že zaměstnanec (v daném případě stěžovatelka) je tzv. slabším účastníkem pracovněprávního vztahu, a proto mu je poskytována zvýšená ochrana, když rozhodly v dané věci striktním a nesprávným výkladem relevantních ustanovení zákoníku práce a nezohlednily specifické skutečnosti v této právní věci stěžovatelky. Stěžovatelka je přesvědčena, že právní předpisy není možné vykládat tak, jak učinily obecné soudy, nýbrž je třeba zohlednit nejen to, že zaměstnanec jako slabší strana sporu požívá ochranu, ale také pravou vůli smluvních stran, zvyklosti a zavedenou praxi. 7. Stěžovatelka také navrhovala provedení dalších důkazů v podobě e-mailové komunikace mezi stěžovatelkou a jednatelem vedlejší účastnice, pracovních smluv jiných zaměstnanců včetně listin, kterými byly měněny mzdy těchto zaměstnanců od roku 2010, a výslech zaměstnankyně Štěpánky Colové. Obvodní soud provedení těchto důkazů jako nadbytečné a nepotřebné zamítl. Stěžovatelka je přitom přesvědčena, že nesprávné posouzení provedených důkazů, a stručné odůvodnění neprovedení dalších navržených důkazů, zakládá taktéž porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť z něj nelze dovodit jasný, přesvědčivý a logický závěr soudu o tom, proč rozhodl o zamítnutí žaloby a proč k neprovedení dalších navržených důkazů nepřistoupil. Přitom trvá stěžovatelka na tom, že právě provedením důkazů v podobě e-mailové korespondence s jednatelem vedlejšího účastníka, pracovních smluv jiných zaměstnanců a výslechem navržené svědkyně by soud ověřil, že skutečnou vůlí smluvních stran nebylo měnit výši mzdy mzdovým výměrem, nýbrž změnou pracovní smlouvy, k níž je nezbytný souhlas obou smluvních stran, což bylo ostatně současně zavedenou zvyklostí a praxí, jak bylo prokázáno také vyjádřením jednatele vedlejší účastnice pana Karla Quasta. 8. Stěžovatelka tedy uzavírá, že pokud obecné soudy vyvodily z provedeného dokazování nesprávné závěry, a odmítly zkoumat skutečnou vůli smluvních stran, zavedenou praxi a zvyklosti, přičemž dostatečně