Ústavní soud III.ÚS 2948/23

Stěžovatelka napadla ústavní stížností výše uvedené rozhodnutí vrchního soudu vydané v insolvenčním řízení, protože má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva.

Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel prověřit, zda jsou splněny procesní podmínky (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu). Jen v takovém případě se totiž může ústavní stížností zabývat věcně. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že v posuzované věci tyto předpoklady splněny nejsou.

Zákon uvádí, že pokud stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpá všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práva, je jeho ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze ústavní stížností až na výjimky napadat pouze konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí. Ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu pravomocně skončených věcí, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 344/23, body 12 až 14; Pl. ÚS 33/18, bod 29; II. ÚS 1235/11, body 7 až 8).

Ústavní soud proto až na výjimky nevstupuje do neskončených řízení a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti směřující proti zrušujícím rozhodnutím vyššího soudu, kterými nebyla věc skončena, ale pouze vrácena nižšímu soudu či jinému orgánu k dalšímu řízení (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, bod 16; případně usnesení sp. zn. III. ÚS 295/24, bod 6; II. ÚS 1958/16, bod 6; II. ÚS 3071/14, bod 6). Právě takové rozhodnutí stěžovatelka napadá.

Napadeným rozhodnutím vrchní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jak totiž stojí ve výroku napadeného rozhodnutí, "[rozhodnutí soudu prvního stupně] se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení". Stěžovatelka tedy ústavní stížností nenapadla konečné meritorní rozhodnutí, jak judikatura Ústavního soudu obecně vyžaduje. V souladu s výše uvedenou judikaturu lze proto uzavřít, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nesplnila povinnost vyčerpat všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud dodává, že řízení před obecnými soudy bylo v mezidobí pravomocně skončeno. Řešení stěžovatelčina úpadku reorganizací - což je to, čeho se stěžovatelka od začátku insolvenčního řízení domáhala - totiž prvostupňový soud nakonec povolil (viz I. výrok usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. KSCB 26 INS 14499/2022-B-297). Stalo se tak sice na návrh stěžovatelčina věřitele (a nikoli na návrh jí samotné), ale stěžovatelka tomuto návrhu vyslovila plnou podporu (viz bod 4 jejího vyjádření na č. l. B-286). Nejenže tedy napadeným rozhodnutím nebyla věc skončena, ale řízení navíc dopadlo ve své podstatě tak, jak stěžovatelka již na jeho počátku navrhovala.

Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.