Ústavní soud III.ÚS 2950/24

Nejméně od roku 2017 se rodiče nezletilého (nyní 16,5 let) nemohou shodnout na úpravě péče o něj, proto opakovaně vedou opatrovnická řízení. Jejich vztah je konfliktní. Obecné soudy ve svých původních rozhodnutích vyloučily střídavou péči pro vzdálenost bydlišť obou rodičů a jejich nedostatečnou komunikaci. Nezletilého svěřily do výlučné péče otce, neboť měl mírně lepší předpoklady pro péči o nezletilého. Zároveň ale respektovaly zájem nezletilého na péči obou rodičů a upravily jeho široký styk se stěžovatelkou, původně od středy sudého týdne do pondělí lichého týdne, následně od úterý sudého týdne do pondělí lichého týdne.

Tuto úpravu okresní soud svým posledním rozsudkem změnil tak, že nezletilého svěřil do asymetrické střídavé péče rodičů s tím, že v péči otce bude od čtvrtka sudého týdne do pondělí lichého týdne a v péči stěžovatelky od pondělí lichého týdne do čtvrtka sudého týdne. Okresní soud dospěl k závěru, že nastala změna poměrů odůvodňující změnu předchozích rozhodnutí o péči o nezletilého. Tuto změnu shledal v tom, že nezletilý již dosáhl 15 let, je samostatný a je schopen sám rozhodovat o svém osobním životě a sám dojíždět mezi bydlišti rodičů a jeho školou. Pokud si tedy přeje být více času u stěžovatelky a s otcem se vídat od čtvrtka do pondělí jednou za 2 týdny, je namístě jeho přání vyhovět.

K odvolání otce krajský soud napadenými výroky svého rozsudku změnil rozsudek okresního soudu tak, že rozšířil rozsah péče otce o nezletilého na sudou středu až liché pondělí, jinak ponechal úpravu péče nezměněnou. Ve shodě s okresním soudem uzavřel, že nastala změna poměrů odůvodňující svěření nezletilého do asymetrické střídavé péče. Odlišně přistoupil k přání nezletilého, které posuzoval v kontextu toho, že nezletilý je ovlivnitelný a stěžovatelka má tendence k manipulaci. Přání nezletilého proto částečně nerespektoval a oproti rozhodnutí okresního soudu rozšířil péči otce o nezletilého o jeden den tak, aby pokračovala kontinuita dosavadní úpravy péče a otec měl možnost na nezletilého výchovně působit po delší časový úsek.

Stěžovatelka podává proti shora označeným výrokům rozsudku krajského soudu ústavní stížnost, neboť podle ní porušují její základní práva podle čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Namítá, že krajský soud nerespektoval přání nezletilého, který si přál být ve výlučné péči stěžovatelky a s otcem se stýkat jednou za 14 dní od čtvrtka do pondělí. Nezletilý je již dostatečně vyspělý na to, aby si sám určil, v péči jakého rodiče chce být. Krajský soud jeho názor nepřípustně zpochybnil s odkazem na znalecký posudek z roku 2016, který již není aktuální. Sám okresní soud přitom odmítl provést důkaz novým znaleckým posudkem pro nadbytečnost. Střídavé péči v daném případě brání nedostatečná komunikace mezi rodiči. Své rozhodnutí krajský soud dostatečně neodůvodnil a nevycházel ze stavu rozhodného v době vyhlášení rozhodnutí.

Ústavní soud připomíná, že k přezkumu rodinněprávních věcí přistupuje zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí.

K přání dítěte Ústavní soud již dříve konstatoval, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily výhradně na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 23).

Uvedený postup krajský soud dodržel. Názor nezletilého na podíl péče rodičů vzal v úvahu a pouze jej o jeden den korigoval s ohledem na zjištění, že v průběhu řízení stěžovatelka nezletilého manipulovala. Byť lze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že znalecký posudek z roku 2016 již nemůže být aktuální, nebyl jediným podkladem pro závěr krajského soudu o ne zcela objektivně vyjádřeném názoru nezletilého. Stěžovatelka nezletilého v rámci řízení nutila napsat dopis směřující proti otci (bod 23 rozsudku krajského soudu). Tuto skutečnost mohl krajský soud vyhodnotit jako do určité míry znevěrohodňující přání nezletilého a jeho postup z mezí ústavnosti nevybočuje. Pro úplnost lze dodat, že přestože je zřejmě v zájmu nezletilého, aby o něj otec pečoval ve stanoveném rozsahu, nelze jej k dodržování režimu péče nijak nutit (nálezy sp. zn. II. ÚS 3489/15, bod 30, sp. zn. II. ÚS 1626/22, bod 64).

Ani ostatní námitky stěžovatelky nejsou opodstatněné. Nedostatek komunikace sám o sobě střídavé péči nebrání (nález sp. zn. I. ÚS 3065/21, bod 37). Navíc tato námitka stěžovatelky je do jisté míry účelová, neboť v době rozhodování ve věci sp. zn. 36 Co 24/2020 komunikace rodičů také nebyla na dobré úrovni, přesto stěžovatelka zastávala vůči střídavé péči názor opačný (bod 2 rozsudku č. j. 36 Co 24/2020-427). Svou námitku o tom, že krajský soud nevycházel ze stavu rozhodného v době rozhodování, stěžovatelka dále nijak nekonkretizuje. Pochybení v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu s ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal.

Na závěr je třeba uvést, že svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku krajského soudu a vedení opakovaného opatrovnického řízení za účelem rozšíření její péče o jeden den v rámci 14 dnů. Ústavní soud však ve shodě s názorem kolizního opatrovníka vyjádřeného již ve věci nezletilého sp. zn. 36 Co 24/2020 uvádí, že skutečným problémem v rodině není přesné určení dnů, které tráví nezletilý u stěžovatelky či u otce, ale vzájemné vztahy rodičů. Tyto se přitom od roku 2017 nijak významně nezlepšily, rodiče se stále nejsou schopni navzájem respektovat a ulevit tak nezletilému od toho, že je již nejméně po dobu 7 let předmětem jejich rodičovského konfliktu.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by krajský soud napadenými výroky svého rozsudku porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].