III.ÚS 2960/16

Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 9. 2016 domáhal zrušení v záhlaví identifikovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť jím měla být porušena jeho základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

Před projednáním ústavní stížnosti je povinností Ústavního soudu zkoumat, zda jsou splněny požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu). V posuzované věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je podána opožděně.

Fyzická osoba může podat ústavní stížnost proti tvrzenému porušení jejích základních práv a svobod ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který takovému stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ve stěžovatelově případě bylo, jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 19 C 329/2010, takovým procesním prostředkem dovolání proti rozsudku městského soudu. Stěžovatel této možnosti využil a podáním ze dne 18. 1. 2016 dovolání rozsudek městského soudu napadl. Toto dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 25. 5. 2016 č. j. 22 Cdo 1385/2016-737 pro nepřípustnost, když shledal, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (v dovolání nebylo uvedeno, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neformuloval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by přípustnost dovolání založila).

Usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím jeho tehdejší právní zástupkyně dne 4. 7. 2016, ústavní stížnost byla podána podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve dvouměsíční lhůtě (s přihlédnutím k pravidlům počítání času v § 57 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Stěžovatel však toto usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnosti nenapadá.

Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání (Ústavní soud vyhodnotil obsah dovolání na č. l. 715 - 717 a shledal, že jeho odmítnutí pro vady bylo důvodné) má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti jeho ústavní stížnosti. Z tohoto hlediska totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost směřující proti rozsudku městského soudu považovat za přípustnou.

Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jakožto návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.