III.ÚS 2989/25 – Ústavní soud

III.ÚS 2989/25 ze dne 12. 3. 2026 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky E. W., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2025 č. j. 30 Cdo 475/2025-697, výrokům III, IV a V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2024 č. j. 53 Co 145/2024-674 a výrokům II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. prosince 2023 č. j. 47 C 80/2022-625, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že proti stěžovatelce bylo vedeno trestní stíhání pro podezření z účastenství ve formě organizátorství na spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku; rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2021 č. j. 3 To 103/2020-2816 byla stěžovatelka pravomocně zproštěna obžaloby. 3. Následně se stěžovatelka žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici zaplacení 734 766 992,48 Kč jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu v souvislosti s nezákonným trestním stíháním stěžovatelky. V průběhu řízení byly některé dílčí nároky vyloučeny k samostatnému projednání. Předmětem tohoto řízení tak zůstaly následující dílčí nároky: a) náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 300 000 000 Kč; b) náhrada nemajetkové újmy za ztrátu možnosti adoptovat dítě ve výši 250 000 Kč; c) náhrada nemajetkové újmy za vazební stíhání ve výši 1 435 000 Kč; d) náhrada nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání ve výši 52 500 Kč; e) náhrada škody za zmaření podnikatelské příležitosti související s projektem X ve výši 31 514 000 Kč; f) náhrada škody za zmaření příjmů z psychologického poradenství a lektorské činnosti ve výši 30 380 880 Kč; g) náhrada škody za zmaření podnikatelské příležitosti vybudovat hotel na Seychelách a za ušlý zisk z jeho provozu ve výši 359 024 711,63 Kč; h) náhrada škody za ušlou mzdu u společnosti Y ve výši 498 752 Kč; i) náhrada škody za výdaje vynaložené v souvislosti s vazbou ve výši 283 681 Kč; j) náhrada škody za nemožnost disponovat částkou 10 000 000 Kč složenou jako kauce ve výši 750 000 Kč. 4. Obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 2 331 252 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 721 858 772,63 Kč (napadený výrok II) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (napadený výrok III). Za důvodné považoval nároky na náhradu nemajetkové újmy za vazební stíhání (v částce 1 432 500 Kč), na náhradu ušlé mzdy (v částce 498 752 Kč) a na přiměřené zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání (v částce 400 000 Kč). Ostatní uplatněné nároky shledal nedůvodnými zejména proto, že stěžovatelka jejich existenci neprokázala. 5. Proti rozsudku obvodního soudu podaly odvolání stěžovatelka i vedlejší účastnice. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem zastavil odvolací řízení o odvolání vedlejší účastnice v rozsahu částky 1 853 752 Kč (výrok I), potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I v rozsahu částky 477 500 Kč (výrok II), potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku II v rozsahu částky 81 033 681 Kč (napadený výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (napadené výroky IV a V). 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka namítá, že soudy její nároky na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním posoudily nesprávně, formalisticky a v celkovém důsledku jí neposkytly spravedlivou a řádnou kompenzaci. Zdůrazňuje, že nešlo o pochybení při hodnocení jednotlivých dílčích nároků, nýbrž o komplexně nesprávný přístup k celé věci, který vedl k tomu, že byla úspěšná pouze v marginálním rozsahu. Tento přístup se podle ní projevil například při posouzení nároku souvisejícího se zmařenou adopcí, kdy soudy její tvrzení podpořená svědeckou výpovědí bagatelizovaly a založily své závěry na spekulacích ohledně věku jejího manžela, aniž zohlednily, že k odkladu adopce došlo v důsledku dlouhého trestního a vazebního stíhání. Obdobně soudy odmítly nárok na náhradu za nepřiměřenou délku trestního stíhání, přestože podle stěžovatelky nezohlednily opakované odsuzující rozsudky soudu prvního stupně, následné pravomocné zproštění obžaloby ani skutečnost, že byla po dobu 32 měsíců stíhána vazebně. 8. Za protiústavní považuje i způsob, jakým byly odmítnuty její majetkové nároky, zejména ušlý zisk z podnikatelských aktivit (psychologická poradna, projekt hotelu na Seychelách a další záměry), které soudy označily za nedostatečně prokázané či spekulativní, přestože podle ní byly podloženy svědeckými výpověďmi i listinnými důkazy. Soudům vytýká přehnané a formalistické požadavky na prokázání přesné výše ušlého zisku i příčinné souvislosti mezi trestním stíháním a vzniklou škodou. Stejně tak považuje za spekulativní zamítnutí nároku na úhradu výdajů spojených s vazbou, kdy soudy označily tyto náklady za běžné životní výdaje, aniž podle ní reflektovaly specifika 32 měsíců trvající vazby, extrémní hrozbu vysokého trestu a s tím spojené mimořádné náklady na zajištění základních životních potřeb a kontaktu s blízkými. 9. Zásadní pochybení pak spatřuje ve stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou považuje za zjevně nepřiměřenou vzhledem k intenzitě zásahu do jejího života. Zdůrazňuje mimořádnou závažnost obvinění, hrozbu výjimečně vysokého trestu, opakovaná odsouzení, více než tříleté trestní stíhání spojené s dlouhou vazbou, rozsáhlou medializaci a trvalé dopady do její osobní, rodinné i profesní sféry. Soudům vytýká, že namísto individualizovaného posouzení věci mechanicky vycházely z jediného, podle ní nesrovnatelného případu. Na podporu svých závěrů odkazuje na judikaturu Ústavního soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady Ústavní soud neshledal. 12. V projednávané věci obecné soudy - zejména obvodní soud - jednotlivé uplatněné nároky posoudily ústavně souladným způsobem. U každého z nich řádně vyložily, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými právními úvahami se řídily. Stěžovatelka měla možnost svá tvrzení konkretizovat a doložit; ve vztahu k převážné části nároků byla výslovně poučena a vyzvána k doplnění tvrzení a důkazů podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Nešlo tedy o paušální či mechanické zamítnutí, nýbrž o výsledek řádně provedeného dokazování. 13. Pokud jde o stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, Ústavní soud setrvale judikuje, že určení formy a výše ná